ECLI:CZ:US:2001:1.US.65.01
sp. zn. I. ÚS 65/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. B., 2) M. B., 3) B. Z., 4) právních nástupců B. H., roz. V., a to: dcery V. V., syna P. H., všech zastoupených JUDr. P. R., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2000, čj. 24 Cdo 2834/99 - 361, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností navrhují, s odvoláním na porušení článků 1, 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR a článků 1, 11, 36, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto dovolání žalobců - stěžovatelů - proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 1999, čj. 10 Co 1232/98 - 325, ve věci vydání spoluvlastnických podílů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, pod sp. zn. 11 C 101/93. V ústavní stížnosti stěžovatelé dovolacímu soudu vytýkají, že pochybil v právním hodnocení případu. Mají za to, že v dané věci restituční titul je dán a setrvávají v tomto směru na argumentaci, kterou vyjádřili ve svém dovolání ze dne 19. 7. 1999. Poukazují na skutečnost, že ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona č. 229/1991 Sb. zakládá restituční titul, podle kterého budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku převodu mj. lesních družstev na území České republiky, pokud členy družstva byly výlučně fyzické osoby. Stěžovatelé mají za to, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že L. bylo družstvem lesním na území České republiky, jehož členy v kterémkoli období byly pouze fyzické osoby a že k převodu majetku družstva na stát došlo v rozhodném období podle zákona o půdě. Zákon dle stěžovatelů nerozlišuje mezi družstvy vlastnickými a hospodařícími. Jsou názoru, že podmínky citovaného ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona č. 229/1991 Sb. jsou v daném případě naplněny.
Pokud jde o určení okruhu oprávněných osob, jsou stěžovatelé přesvědčeni, že oprávněnými osobami jsou dnes právní nástupci těch členů družstva, kteří jimi byli v době zakoupení sporného pozemku v roce 1935. Posloupnost těchto oprávněných osob je pak dána ustanovením §4 odst. 2 zákona o půdě. Pozemek parc. č. 1299/5 les v k. ú. R. byl jediným majetkem lesního družstva, navíc pořízeným za finanční náklady zakládajících členů družstva. Pozdější členové, a to R. Z., J. Z. ml., A. K. a E. K., vnesli do družstva pouze menší peněžní vklad, žádnou nemovitost.
Dále stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na to, že Nejvyšší soud ČR, když ve svém rozhodnutí dospěl k názoru, že je rozpor mezi ustanovením §6 odst. 1 písm. u) zákona č. 229/1991 Sb. a ustanovením §4 téhož zákona, provedl výklad této nejasnosti, z něhož vyplývá, že všechna další ustanovení zákona o půdě musí respektovat jeho ustanovení v §4. Tento výklad dle stěžovatelů odporuje smyslu a cíli tohoto restitučního zákona a smyslu a cíli restitucí vůbec.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 101/93, vedený u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalobců, kteří podali žalobu na určení jejich spoluvlastnických podílů k nemovitosti - pozemku č. 1299/5 - les o výměře 43 2222 ha v katastrálním území R. vůči žalovaným 1) J. Z., 2) E. Z., 3) H. Z., 4) M. Z., 5) M. K., 6) Z. K., 7) R. K. a 8) M. K.
Rozsudkem ze dne 26. 3. 1998, čj. 11 C 101/93 - 295, Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, výrokem I. zamítl návrh žalobců na určení jejich spoluvlastnických podílů k nemovitosti, výroky II. až IX. uložil žalovaným povinnost vydat žalobou požadované spoluvlastnické podíly na této nemovitosti žalobcům B. H. a B. Z., výroky X. až XI. zamítl žalobu žalobců J. B. a M. B. na vydání spoluvlastnických podílů na této nemovitosti a výrokem XII. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jedná se v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho rozsudek ze dne 26. 3. 1996, čj. 11 C 101/93 - 199, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 1997 zrušen a věc mu byla se závazným právním názorem odvolacího soudu vrácena k novému projednání. Soud prvního stupně při posuzování věci dle ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že právo na vydání pozemku, jenž přešel na stát z vlastnictví bývalého L., mají pouze právní nástupci členů tohoto družstva, jejichž členství trvalo ke dni zániku družstva.
Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 4. 1999, čj. 10 Co 1232/98 - 325, který byl vynesen na základě podaného odvolání žalobců J. B. a M. B., jakož i žalovaných, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., X. a XI., jimiž byla zamítnuta žaloba na určení spoluvlastnických podílů všech žalobců k předmětné nemovitosti a žaloba na vydání spoluvlastnických podílů žalobcům J. B. a M. B. Ve výrocích II. až IX. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na vydání spoluvlastnických podílů žalobcům B. H. a B. Z. byla zamítnuta. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti svému rozsudku odvolací soud připustil dovolání "proti rozsudku okresního soudu, a to odstavců I., X. a XI." Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal, dospěl však k jinému právnímu závěru. Podle něj bylo L. družstvem vlastnickým, nikoli družstvem hospodařícím. Vlastníkem předmětné parcely bylo družstvo, nikoli jeho členové - fyzické osoby. Proto jejich právní nástupci nemohou být oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě. Protože žádný ze zakladatelů družstva nebyl vlastníkem či spoluvlastníkem předmětného pozemku, není, dle odvolacího soudu, možno vymezit jednotlivé podíly.
Vzhledem k podanému dovolání žalobců rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací. Přípustnost dovolání byla dána podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. v části, potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, proti níž odvolací soud připustil dovolání. Poněvadž odvolací soud neurčil, která otázka zásadního právního významu má být dovolacím soudem přezkoumána, dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci dovolacích důvodů uvedených dovolateli (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Svým rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, čj. 24 Cdo 2834/99 - 361, shledal Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání pak, s poukazem na ustanovení
§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., zamítl.
Nejvyšší soud ČR, s odvoláním na stanovisko vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. IV. ÚS 17/94, poukázal na ustanovení §4 zákona o půdě, které stanoví, kdo je osoba, jíž náleží právo na vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 zákona o půdě. Shledal sice, že smysl ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona o půdě je, v návaznosti na ustanovení
§4 zákona o půdě, nejasný a konstatoval, že v průběhu doby od jeho přijetí zákonem č. 93/1992 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 229/1991 Sb., byl někdy různě vykládán. Uvedl však, že při výkladu těchto ustanovení v jejich vzájemnosti použil výklad gramatický, logický i historický, opírající se o záznam z diskuse poslanců Federálního shromáždění a vyslovil, že nemá pochybnosti o tom, že zákonodárce hodlal řešit možnost vydání pozemků lesních družstev oprávněným osobám. Nestanovil však odchylku z hlavní premisy stanovené v §4 odst. 1 zákona o půdě, kterou je původní vlastnictví oprávněné osoby k pozemku, který jí má být vydán. Proto ani Nejvyšší soud ČR nemohl dojít k jinému názoru než že ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona o půdě se může týkat jen těch lesních družstev, do nichž jejich členové převedli jako svůj podíl vlastní pozemky. V dané věci tak tomu nebylo, když ze zjištění obou soudů vyplynulo, že předmětný pozemek zakoupilo L. v roce 1935 od třetích osob, byť z finančních prostředků svých členů.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nevykonává dozor a dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasahuje do ní pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
V rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal důvody, aby se odchýlil od závěrů dovolacího soudu, resp.i odvolacího soudu, vyslovených v jejich rozhodnutích ze dne 15. 11. 2000 a ze dne 30. 4. 1999, ani od usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1994 ve věci sp. zn. IV. ÚS 17/94.
Žalobou uplatněný domnělý nárok stěžovatelů na určení jejich spoluvlastnických podílů k nemovitosti a jejich vydání, který opřeli o ustanovení §6 odst. 1 písm. u) zákona č. 229/1991 Sb., nebyl po právu, tak jak správně uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém napadeném rozsudku, neboť tomu brání to, že stěžovatele nelze považovat za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 citovaného zákona, když jejich právní předchůdci nebyli vlastníky předmětné nemovitosti, která přešla na stát nebo jiné právnické osoby v době rozhodné, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 citovaného zákona. Na stát v daném případě přešla předmětná nemovitost, jejímž vlastníkem bylo L. - nikoli jeho členové.
Ústavní soud nezjistil, že by byla porušena práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu, obsažená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, ani práva stěžovatelů zakotvená v článcích 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR, přičemž základní ustanovení v čl. 1 Ústavy ČR a obecná ustanovení v čl. 1 Listiny základních práv a svobod nemohou být ústavní stížností napadnutelná. Rovněž tak odkaz na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod je nepřípustný, neboť tímto ustanovením je chráněno vlastnictví již existující, nikoli takové, ohledně kterého je veden spor, jako je tomu v daném případě.
Ze všech uvedených důvodů bylo nutno posuzovat návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu