ECLI:CZ:US:2001:1.US.654.99
sp. zn. I. ÚS 654/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., s.r.o., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14, a proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99-7, spolu s níž byl podán návrh na zrušení ustanovení §5 odst. 1 a odst.2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko
335/99-14, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99- 7, se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9.
1999, č.j. 94 K 35/99-7, bylo zastaveno řízení o prohlášení
konkurzu na majetek navrhovatele (dlužníka) T. S., s.r.o.
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský obchodní soud v Praze uvedl,
že usnesením ze dne 20. 7. 1999, č.j. 94 K 35/99-5, vyzval
navrhovatele (dlužníka) k zaplacení zálohy na náklady konkursu ve
výši 10.000,- Kč ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení tohoto
usnesení. Krajský obchodní soud prohlásil, že navrhovatel byl
soudem poučen "o následku zastavení řízení podle ustanovení §5
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání" (poznámka:
ve znění do 30. 4. 2000; dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"),
pokud nebude uvedená záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě
zaplacena. Dále konstatoval, že jeho výzva byla právnímu zástupci
navrhovatele řádně doručena dne 23. 7. 1999, zálohu na náklady
konkurzu však navrhovatel do dne vydání předmětného usnesení
nezaplatil. Krajský obchodní soud proto postupoval podle
ustanovení §5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání a řízení
zastavil.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1
Ko 335/99-14, bylo citované usnesení Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94 K 35/99-7, potvrzeno. Vrchní
soud se dovolal ustanovení §5 odst. 1 zákona o konkurzu
a vyrovnání (v tehdejším znění), podle něhož je navrhovatel
konkurzu povinen zaplatit na výzvu soudu v určené lhůtě zálohu na
náklady konkurzu ve výši 10.000,- Kč; účastní-li se řízení více
navrhovatelů, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.
Z druhého odstavce téhož ustanovení plyne, že soud řízení zastaví,
nebude-li záloha na náklady konkurzu zaplacena v určené lhůtě.
V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze dále uvedl, že
záloha na náklady konkurzu má sloužit především k možné realizaci
konkurzu i v případě, že v konkurzu samotném bude dodatečně
zjištěno, že majetek úpadce k úhradě jeho nákladů nepostačuje.
Vrchní soud dále konstatoval, že uvedená záloha není soudním
poplatkem a zjevně ani nebylo úmyslem zákonodárce podřídit tento
institut režimu soudních poplatků, ve kterém lze účastníka řízení
od této povinnosti ve smyslu §138 o.s.ř. osvobodit. Samotný zákon
o konkurzu a vyrovnání "žádné ustanovení o možnosti osvobození od
povinnosti platit zálohu nemá, a naopak z dikce ust. §5 odst. 2
zákona lze dovodit povinnost soudu v případě nezaplacení zálohy
řízení zastavit bez toho, že by mu bylo ponecháno na uvážení, kdy
tak učinit může a kdy nikoliv". K námitce navrhovatele (dlužníka),
že návrh podal proto, aby splnil povinnost vyplývající pro něho
z ustanovení §4a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, vrchní
soud konstatoval, že uvedená povinnost podat bez zbytečného
odkladu návrh na prohlášení konkurzu má vést dlužníka k tomu, aby
předešel situaci, kdy již nebude mít žádné finanční prostředky.
V této souvislosti vrchní soud poznamenal, že takovou povinnost
mají vedle právnických osob jen ty fyzické osoby, jež se
dobrovolně rozhodly účastnit podnikání právnických osob, činit za
ně právní úkony a vzít tak na sebe možnost jistého podnikatelského
rizika, za něž lze "latentní povinnost hradit zálohu ve výši
10.000,- Kč jistě spravedlivě považovat". Vrchní soud v Praze dále
poukázal na to, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu některou
skupinu navrhovatelů z povinnosti hradit zálohu vyjmout,
nepochybně by tento záměr dokázal do zákona vtělit; odkázal přitom
na novely zákona o konkurzu a vyrovnání provedené zákony č.
94/1996 Sb. a 12/1998 Sb., které v příslušných ustanoveních spolu
se zálohou zavedly, rozšířily a upřesnily povinnost dlužníka
(a osob oprávněných jeho jménem jednat) podat návrh na prohlášení
konkurzu. Vrchní soud konečně zrekapituloval předcházející průběh
řízení a konstatoval, že v postupu soudu prvního stupně ani
v napadeném usnesení neshledal žádnou nesprávnost, a protože
nedošlo ke změně procesní situace ani po vydání napadeného
usnesení, nezbylo mu něž napadené usnesení v souladu s ustanovením
§219 o.s.ř. potvrdit.
II.
Ústavní stížnost podali stěžovatelé T. S., s.r.o., a G. S.
proti v záhlaví uvedeným usnesením Krajského obchodního soudu
v Praze a Vrchního soudu v Praze. V ní zejména uvedli, že bylo
porušeno jejich ústavně zaručené právo podnikat a provozovat jinou
hospodářskou činnost podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36
Listiny. Poněvadž soud (podle názoru stěžovatelů) bezdůvodně
neaplikoval ustanovení §12a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání
- a návrh na prohlášení konkurzu nezamítl, bylo-li zřejmé, že
majetek dlužníka nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu - odepřel
prvému stěžovateli spravedlnost a hrubě tím porušil jeho právo na
soudní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny. Stěžovatelé při hodnocení
stanoviska Vrchního soudu v Praze v prvé řadě namítli, že zatímco
Nejvyšší soud ČR ve stanovisku Cpjn 19/98 (In: Sbírka soudních
rozhodnutí 98, 7: 350) zaujal názor, že ustanovení odst. 2 §5
zákona o konkurzu a vyrovnání je třeba chápat nikoli jako
povinnost, ale jako právo soudu řízení zastavit v případě, kdy
záloha na náklady konkurzu nebude ve lhůtě zaplacena, pak Vrchní
soud v Praze v napadeném usnesení zaujal stanovisko, že uvedené
ustanovení zakotvuje povinnost soudu (při nezaplacení zálohy na
náklady konkurzu) řízení zastavit. Dále stěžovatelé uvedli, že
soud "měl zvážit všechny okolnosti a zvolit postup, který
představuje nikoli libovůli, ale poskytnutí spravedlnosti".
Nicméně dodali, že pokud "prvý stěžovatel výzvě k zaplacení zálohy
nevyhověl, bylo povinností soudu řízení zastavit". Prvý stěžovatel
pak musí - v důsledku aplikace "shora vyznačených ustanovení"
- jako podnikatel existovat i nadále a plnit povinnosti z toho
vyplývající. Obdobně prý musí "proti své vůli setrvat v postavení
společníka prvého stěžovatele druhý stěžovatel, a to minimálně do
té doby, kdy soud na návrh zruší jeho účast ve společnosti, pokud
takovému návrhu vůbec vyhoví". Protože podle názoru stěžovatelů
vede aplikace ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu
a vyrovnání k popření práva podnikat, zaručeného čl. 26 Listiny,
je toto ustanovení v rozporu s Listinou. V uvedené souvislosti
stěžovatelé v ústavní stížnosti připomenuli, že v navrhované
novele zákona o konkurzu a vyrovnání (parlamentní tisk 429) by
mělo být ustanovení modifikováno tak, že povinnost platit zálohu
na náklady konkursu se týká výlučně věřitele.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byla usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14 a usnesení
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, č.j. 94
K 35/99-7, zrušena. Spolu s tím navrhli, aby byla zrušena
ustanovení §5 odst. 1 a odst.2 zákona o konkurzu a vyrovnáni č.
328/1991 Sb., která (pozn.: v době podání ústavní stížnosti) zněla takto:
(1) Navrhovatel je povinen na výzvu soudu zaplatit v určené
lhůtě zálohu na náklady konkurzu ve výši 10.000,- Kč; účastní-li
se řízení více navrhovatelů, jsou povinni zálohu zaplatit společně
a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené
lhůtě zaplacena, soud řízení zastaví. O tomto následku musí být
navrhovatel poučen.
III.
Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2000, sp.
zn. I. ÚS 654/99, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení
§74 a §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"),
přerušeno a návrh na zrušení citovaného ustanovení uvedeného
zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl.
87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ve vztahu ke druhému stěžovateli G. S.
byl návrh odmítnut, neboť se jedná o fyzickou osobu, která nebyla
účastníkem řízení ani před Krajským obchodním soudem v Praze, ani
před Vrchním soudem v Praze, jehož pravomocným rozhodnutím (tj.
usnesením ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14) mělo být podle
tvrzení prvního i druhého stěžovatele porušeno jejich ústavně
zaručené základní právo nebo svoboda. Proto senát Ústavního soudu
- přerušiv řízení o ústavní stížnosti - v témže rozhodnutí dospěl
k závěru, že v případě druhého stěžovatele G. S. se jedná o návrh
podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení §43 odst.
1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Senát Ústavního soudu současně (a pro úplnost) dodal, že
novelou zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. zákonem č. 105/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo
k úpravě ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona o konkurzu a vyrovnání takto:
(1) Navrhovatel je povinen zaplatit zálohu na náklady
konkurzu až do částky 50.000,- Kč, a to i opakovaně; učiní tak na
výzvu soudu v určené lhůtě a výši. Pokud pohledávka navrhovatele
vyplývá ze mzdových nároků, je navrhovatel od zaplacení zálohy
osvobozen s výjimkou zaměstnanců uvedených v §67b. Účastní-li se
řízení více navrhovatelů, jsou povinni zaplatit zálohu společně
a nerozdílně. (2) Nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené
lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením konkurzu řízení
zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel poučen.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. Pl ÚS
35/2000, bylo řízení o návrhu na zrušení ustanovení §5 odst.
1 a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve
znění pozdějších předpisů, zastaveno.
V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud zejména uvedl, že
při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zjišťuje - po
stránce věcné - zda jsou napadená ustanovení v souladu s ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy (takže
jejich zrušení není nezbytné) nebo zda tato ustanovení ústavně
konformní nejsou. V tomto případě by Ústavnímu soudu nezbylo než
napadené ustanovení zrušit. Ústavní soud však současně dodal, že
návrhem na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich
jednotlivých ustanovení se věcně zabývá jen za předpokladu, že
zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení
nepozbyly platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.
Pokud taková situace nastala (a zákon, jiný právní předpis nebo
jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly), Ústavní soud
v souladu s ustanovením §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
řízení zastaví.
Ústavní soud dovodil, že novelou zákona o konkurzu
a vyrovnání (tj. zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) došlo - jak již dříve uvedl
- z hlediska souzené věci k podstatným změnám v ustanovení §5
odst. 1 a odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání. Podle ustanovení
§5 odst. 1 cit. zákona (ve znění novely) je navrhovatel - mimo
jiné - povinen zaplatit zálohu na náklady konkurzu až do částky
50.000,- Kč, a to i opakovaně; učiní tak na výzvu soudu v určené
lhůtě a výši. Do prvého odstavce byl dále vložen text týkající se
pohledávky navrhovatele vyplývající ze mzdových nároků. Podstatná
změna v ustanovení odst. 2 téhož paragrafu spočívá v tom, že
"nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena,
může soud před prohlášením konkurzu řízení zastavit". Novelizované
ustanovení odst. 2 §5 zákona o konkurzu a vyrovnání tedy
poskytuje soudu právo uvážit zastavení řízení. Z toho vyplývá, že
novelizovaná právní úprava ustanovení §5 odst. 2 zákona
o konkurzu a vyrovnání zavedla (na rozdíl od předchozí úpravy,
podle níž soud řízení zastavit musel - srov. formulaci "soud
řízení zastaví") toliko možnost, aby soud před prohlášením
konkurzu řízení zastavil.
Ústavní soud proto usoudil, že došlo k podstatné změně
napadených ustanovení odst. 1 a odst. 2 §5 zákona o konkurzu
a vyrovnání, jejichž zrušení bylo navrhováno. Tato ustanovení tedy
v důsledku zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pozbyla platnosti před skončením
řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud řízení ve věci
návrhu na zrušení ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona
o konkurzu a vyrovnání zastavil (ust. §67 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu). Ústavní soud pro úplnost dodal, že - po
zastavení řízení o návrhu na zrušení citovaných ustanovení zákona
o konkurzu a vyrovnání - bude pokračováno v přerušeném řízení
o vlastní ústavní stížnosti, v němž se bude Ústavní soud zabývat
stěžovatelovými návrhy na zrušení napadených rozhodnutí, a to
i "s přihlédnutím k doposud nejednotné soudní praxi (z doby před
citovanou novelou) a ke změně, ke které citovanou novelou zákona
o konkurzu a vyrovnání došlo".
IV.
Dále se Ústavní soud zabýval vlastní ústavní stížností.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní
soud v Praze a Krajský obchodní soud v Praze (nyní Městský soud
v Praze).
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní
stížnost nepovažuje za důvodnou, odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí ze dne 2. 11. 1999 a dále na svá dřívější vyjádření
k jiným ústavním stížnostem, které byly řešeny Ústavním soudem pod
sp. zn. I. ÚS 48/98 a II. ÚS 21/97. Vrchní soud rovněž uvedl, že
institut zálohy nelze chápat odděleně od ostatních ustanovení
zákona o konkurzu a vyrovnání, neboť zavedení povinnosti zálohu
zaplatit má v konkurzním řízení své opodstatnění a přijetím
argumentů stěžovatele by byl narušen celý systém náhrady nákladů,
jež v rámci konkurzu vzniknou a které jsou uspokojovány
z konkurzní podstaty. Pokud však výtěžek zpeněžení majetku
konkurzní podstaty pro náhradu těchto nákladů nepostačuje, jsou
uspokojovány ze zaplacené zálohy na náklady konkurzu.
Vrchní soud též poukazuje na to, že stěžovatelem uváděná
výtka, že v daném případě neměl soud od něho požadovat zálohu (ale
naopak měl návrh na prohlášení konkurzu zamítnout pro nedostatek
jeho majetku), je velmi zjednodušená a v podstatě "akceptuje"
pouze jeho zájmy. Tento postup by měl být spíše výjimečný a lze ho
připustit pouze tam, kde je ze všech okolností případu zřejmé, že
dlužník skutečně žádným majetkem nedisponuje. Vrchní soud dále
uvádí, že ve většině případů soud v této fázi řízení nemůže než
vycházet z tvrzení uvedených dlužníkem v návrhu a správnější je
proto konkurz prohlásit.
Vrchní soud dále připomíná, že stěžovatel zcela pomíjí, že
dle §4a zákona o konkurzu a vyrovnání měl povinnost podat návrh
na prohlášení konkurzu bez zbytečného odkladu poté, kdy se octl
v úpadku a nikoliv až tehdy, kdy se ocitl bez prostředků. Podle
úvahy vrchního soudu lze proto pokládat za spravedlivé, aby se
dlužník podílel na úhradě těch nákladů, jež by jinak nevznikly.
Vrchní soud v Praze se proto domnívá, že postup soudu v dané
věci byl v souladu se zákonem o konkurzu a vyrovnání a že nedošlo
k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Vrchní soud
souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Nástupcem Krajského obchodního soudu v Praze, který byl - na
základě čl. I odst. 2 zákona č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách
přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní
správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů
- s účinností ke dni 1. 1. 2001 zrušen, se stal v souladu
s ustanovením čl. II bodem 1 věty první zák. č. 215/2000 Sb.
Městský soud v Praze. Ten ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel
především nesprávně chápe účel zálohy na náklady konkurzu, kterým
není čerpání finančních prostředků od věřitelů ani bránění
v podávání šikanózních návrhů, ale umožnění průběhu konkurzního
řízení. Městský soud v Praze poukázal na majetkové deficity
projevující se v konkurzních podstatách prohlášených konkurzů
a dále - na stěžovatelově případě - demonstroval, že již ze
samotného poměru mezi jeho majetkem ve výši 8 054,07,- Kč
a závazky-dluhy ve výši 36 174 548,65,- Kč, je patrno, "jak sám
dbal ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny". Městský soud v Praze dále
dodal, že "stěžovatel evidentně překrucuje právo podle čl. 26
Listiny . na svoji výsadu jednat jednostranně jenom ve svůj
prospěch, bez ohledu na práva ostatních a bez dodržování podmínek
pro podnikání dané našim právním řádem". Proto stěžovatelův
"přístup, jak z hlediska faktického výstupu jeho podnikatelské
činnosti, tak z hlediska našeho práva" naprosto odmítá a navrhuje,
aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Městský soud souhlasí
s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Rovněž stěžovatel prohlásil, že s upuštěním od ústního
jednání před Ústavním soudem souhlasí.
V.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů došlo
k porušení jeho základních práv a svobod uvedených v čl. 26 a čl.
36 Listiny.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že - pokud se týče
stěžovatelem tvrzeného porušení "ústavního práva podnikat
a provozovat hospodářskou činnost" zaručeného čl. 26 Listiny,
které spočívá v aplikaci ustanovení §5 odst. 1 a odst. 2 zákona
o konkurzu a vyrovnání (ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 105/2000 Sb.) obecnými soudy - ani v soudní praxi (v době před
citovanou novelou) nebylo shody v názoru, zda řízení o návrhu na
prohlášení konkurzu podané dlužníkem (stěžovatelem) má (či musí)
být zastaveno v případě, že dlužník přes výzvu soudu v určené
lhůtě nezaplatí zálohu na náklady konkurzu.
Na uvedenou neshodu názorů soudní praxe reagoval Nejvyšší
soud ČR ve stanovisku Cpjn 19/98 (In: Sbírka soudních rozhodnutí
98, 7: 355). Podle mínění Nejvyššího soudu ČR ustanovení odst. 1
§5 zákona o konkurzu a vyrovnání (ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.) poskytuje soudu možnost
(nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po navrhovateli. Zákon
zakotvuje povinnost navrhovatele zálohu na výzvu soudu zaplatit,
nikoliv však povinnost soudu navrhovatele k úhradě zálohy vždy
vyzvat. Z toho Nejvyšší soud ČR především dovodil, že "má-li soud
možnost rozhodnout se, zda navrhovatele ke složení zálohy vůbec
vyzve, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí
určené lhůty důsledky předjímané ustanovením §5 odst. 2 zákona
(nemusí tedy řízení zastavit)". Nejvyšší soud ČR dále poukázal na
skutečnost, že i když ustanovení §5 citovaného zákona nerozlišuje
mezi navrhovatelem - věřitelem a navrhovatelem - dlužníkem, nelze
jejich postavení posuzovat izolovaně od ostatních ustanovení
tohoto zákona [zejména bez vazby na ustanovení §68a (ve znění
účinném do 31. 3. 1998) a (od 1. 4. 1998) na ustanovení §4a
zákona]; které uložily "dlužníku . a výslovně i osobám oprávněným
podat jeho jménem návrh na zahájení řízení povinnost podat návrh
na prohlášení konkurzu, je-li předlužen (§1 odst. 3 zákona), a to
v zájmu posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem
věřitelům dlužníka". Podle mínění Nejvyššího soudu ČR "pak stěží
obstojí představa, že soud může zastavit řízení proto, že dlužník
- navrhovatel nebyl schopen zaplatit v určené lhůtě zálohu na
náklady konkursu", neboť účelem institutu zálohy není a nebylo
zabránit tomu, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným
subjektům přímo ukládá je zahájit a kde tudíž zájem na projednání
konkurzu převažuje nad zájmem zajistit dodatečné finanční krytí
konkurzních nákladů. Nejvyšší soud ČR proto uzavřel s tím, že
"povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu má ve smyslu
ustanovení §5 zákona především navrhovatel - věřitel. Podá-li
návrh na prohlášení konkursu dlužník, lze po něm sice podle
okolností zaplacení zálohy požadovat také, avšak jeho neschopnost
okamžitě ji složit nemůže vést k zastavení konkursního řízení".
Stejný názor vyslovil také Krajský soud v Ústí nad Labem
v judikátu Rc 18/98 K 222/96 (In: Sbírka soudních rozhodnutí 98,
3: 154). Také v komentářové literatuře (In: Zoulík, F.: Zákon
o konkursu a vyrovnání. Komentář. Vydání třetí. Praha, C. H. Beck
1998, str. 37 - 38) lze nalézt stanovisko, že od výzvy ke složení
zálohy na náklady konkurzu lze upustit, jednak v případě, kdy je
zřejmé, že nedojde k prohlášení konkurzu, jednak v případě, kdy je
zřejmá neschopnost navrhovatele - dlužníka zálohu složit. K otázce
nesložení zálohy na náklady konkurzu navrhovatelem - dlužníkem
odkazuje Komentář na posléze uvedený judikát Krajského soudu
v Ústí nad Labem.
Ústavní soud nemá důvod - z ústavněprávního hlediska
- zpochybňovat výklad provedený v uvedeném stanovisku Nejvyššího
soudu ČR a v citovaném judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Jejich závěry považuje za shodné s účelem a smyslem právní úpravy
zálohy na náklady konkurzu v ustanovení odst. 1 a odst. 2 §5
zákona o konkurzu a vyrovnání (a to i ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.
Podle názoru Ústavního soudu uvedenému výkladu nasvědčuje
i změna v ustanovení odst. 2 §5 zákona o konkurzu a vyrovnání, ke
které došlo právě citovanou novelou provedenou zákonem č.
105/2000 Sb. Podle jeho znění - "nebude-li záloha na náklady
konkurzu v určené lhůtě zaplacena, může soud před prohlášením
konkurzu řízení zastavit; o tomto následku musí být navrhovatel
poučen" - případné zastavení řízení záleží na uvážení soudu.
Ústavní soud považuje takto koncipované dispoziční oprávnění soudu
za jednoznačné naplnění výše uvedeného účelu institutu zálohy na
náklady konkurzu a vedle toho pro posílení právní jistoty
a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka.
Ústavní soud proto usuzuje, že oba obecné soudy
interpretovaly ustanovení odstavce 2 §5 zákona o konkurzu
a vyrovnání (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 105/2000
Sb.) a aplikovaly je na souzenou věc způsobem, který nebyl
v souladu s účelem právní úpravy (jež má napomáhat realizaci práva
podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost). Tento postup by
v konečném důsledku nevedl ani k posílení právní jistoty
a k zajišťování rovných podmínek nejen pro věřitele dlužníka
(stěžovatele), ale také pro něj samotného.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými
usneseními Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu
v Praze bylo porušeno stěžovatelovo právo podnikat a provozovat
jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 a právo na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1999, č.j. 1 Ko 335/99-14,
a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999,
č.j. 94 K 35/99-7, zrušil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. 4. 2001