ECLI:CZ:US:2001:1.US.678.2000
sp. zn. I. ÚS 678/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného advokátem JUDr. P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2000, č.j. 29 Ca 171/99-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 2. 4. 1999, sp. zn. 4482-0101-01/98/72B, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 17. 8. 1998, č.j. 29-102/CD/98 B, kterým bylo stěžovateli dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v úhrnné výši 124.431,- Kč. Podle citovaného měnícího rozhodnutí Celního ředitelství v Brně činí dodatečně vyměřené clo a dodatečné vyměřená daň z přidané hodnoty celkem 107.841,- Kč.
Krajský soud, který na základě žaloby podané stěžovatelem přezkoumal napadené rozhodnutí celního ředitelství i rozhodnutí jemu předcházející, v rozsahu jakém bylo žalobou napadeno, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především odkázal na příslušná ustanovení celního zákona, která ve věci aplikoval :
- ustanovení §66 celního zákona, dle kterého základem pro vyměření cla je celní hodnota, přičemž celní hodnotou dováženého zboží je převodní hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží prodané pro vývoz do tuzemska, upravená podle §75 a §76.
- §75 odst. 1 celního zákona, dle kterého se při určení celní hodnoty podle §66 připočtou k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena, prvky dále uvedené, pokud jsou hrazeny kupujícím a nejsou zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena, a to mimo jiné provize a odměny za zprostředkování, s výjimkou nákupních provizí. Dle písmene f) tohoto ustanovení se k uvedené ceně připočtou výlohy za nakládání, vykládání a manipulaci spojené s dopravou dováženého zboží na místo, kde zboží vstupuje do tuzemska, nejsou-li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena.
- §65 odst. 1 písm. f) celního zákona, podle něhož se pro účely celního hodnocení rozumí nákupní provizí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno.
- dle poznámky k článku 8 odst. 1a (i) přílohy 1 (interpretační poznámky) Dohody o provádění článku VII. Všeobecné dohody o clech a obchodu se výrazem "nákupní provize" rozumí částka, kterou platí dovozce svému zástupci za jeho služby, které spočívají v tom, že tento zástupce ho zastupuje při nákupu zboží, které má být hodnoceno.
S ohledem na uvedenou právní úpravu pak krajský soud neuznal námitku stěžovatele, že do celní hodnoty neměly být celními orgány jako nákupní provize zahrnuty ty částky, které zaplatil zprostředkovatelům. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že citovaná právní úprava je zcela v souladu s Dohodou o provádění čl. VII Všeobecné dohody o clech a obchodu, v níž je zcela jednoznačně definováno, co se připočítává k ceně skutečně placené nebo k ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena. Z této úpravy také vyplývá, co se rozumí pod pojmem nákupní provize. Uvedl, že při posouzení dané věci vycházel z označení jednotlivých služeb tak, jak jsou blíže specifikovány v uzavřených smlouvách a dále ze způsobu fakturování služeb, spojených s dopravou a manipulací s dováženým zbožím. Ztotožnil se proto s důvody, uvedenými v napadeném rozhodnutí celního ředitelství, neboť předmětné služby jsou dle §75 odst. 1 písm. f) celního zákona připočitatelnými položkami k ceně skutečně placené, a nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že veškeré služby fakturované ve fakturách s označením "B" naplňují znaky nákupní provize. Položka č. 1 uvedených faktur však nákupní provizi obsahuje, tato se k celní hodnotě zboží nepřipočítává a celní ředitelství proto postupovalo správně, pokud rozhodnutí celního úřadu v části, týkající se této položky, změnilo. Soud přihlédl i k tomu, že v komisionářských smlouvách uzavřených mezi žalobcem a maďarskými firmami jsou platby za služby a nákupní provizi důsledně rozlišovány, z čehož lze dovodit, že služby, které maďarské firmy jako zprostředkovatelé v souvislosti s uvedenými smlouvami zajišťovaly, nebyly za nákupní provizi považovány. Výklad předložený stěžovatelem považoval soud za nepřijatelný, neboť by jím bylo zcela negováno shora uvedené kogentní ustanovení celního zákona, týkající se určení celní hodnoty.
Za důvodnou soud nepovažoval ani námitku stěžovatele, že nebylo respektováno stanovisko Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel, ze dne 6. 8. 1998, zn. 9165/4146/98-11, neboť toto stanovisko je v souladu s citovanou definicí celní hodnoty a nákupní provize. Dále zdůraznil, že pro právní posouzení věci je zásadní zákonná úprava a nikoliv stanovisko, kterého se žalobce dovolává. Stejně tak za nedůvodnou považoval i stěžovatelem uplatněnou námitku, že požádal svého nepřímého zástupce, aby provedl dodatečné celní řízení, neboť součástí předložených správních spisů nebylo žádné podání stěžovatele, z něhož by se dal dovodit "jeho úmysl, dodatečně vyměřit clo a daň z přidané hodnoty v souvislosti s těmito fakturami".
V ústavní stížnosti, směřující proti tomuto rozhodnutí správního soudu, stěžovatel se zcela obecným odkazem na porušení článku 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny, a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR namítá nesprávné právní posouzení věci. Její podstatou prý bylo posouzení otázky, zda zprostředkování, resp. zajištění (ve smyslu zorganizování) služeb ze strany nákupních komisionářů firem A. a T., provedených v souvislosti s nákupem hroznů tak, jak bylo dohodnuto v příslušných smlouvách s těmito firmami a následně těmito firmami vyfakturováno a stěžovatelem zaplaceno, má charakter nákupní provize, či nikoli. Dle názoru stěžovatele celní úřad, celní ředitelství a krajský soud v této souvislosti nerozlišovaly, že se nejedná o vlastní realizaci těchto služeb, nýbrž o jejich zprostředkování, když samotná realizace těchto činností byla smluvně zajištěna a provedena firmou C. T., která tyto služby vyfakturovala a stěžovatel je zaplatil. Stěžovatel předpokládá, že k uvedenému názoru mohla vést jednak formulace předmětu smluv a faktur při překladech z němčiny a maďarštiny a jednak skutečnost, že provize za zprostředkování služeb firmami A. a T. se počítala procentem z ceny provedených služeb firmou C. T. Poukázal dále na to, že ve věci požádal o stanovisko Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel v Praze, které ve věci vydalo dvě stanoviska, přičemž v druhém, vydaném po doplnění všech podkladů, ve sporné části "zprostředkování služeb x vlastní provedení služeb", jako nákupní provizi definovalo. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozhodnutí celních orgánů jsou nezákonná, neboť odporují ust. §75 odst. 1 písm. a) bodu 1 zák. celního zákona a stěžovatel byl jimi zkrácen na svých právech.
Ústavní soud především uvádí, že stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu Ústavním soudem tak, jako by (tento) byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší.
Ústavní soud dále konstatuje, že věcně obdobné ústavní stížnosti stěžovatele již dříve odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 589/2000, I. ÚS 585/2000 a další).
Ani v souzené věci neshledal Ústavní soud důvod se od svého opakovaně judikovaného právního názoru odchylovat.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele, resp. jeho nesouhlas, se závěrem soudu a celních orgánů, týkajícím se obsahu pojmu "nákupní provize". Nesouhlasí tedy se závěrem, že položky fakturované pod bodem 2 - 6 faktur "B" (tj. položky mimo výslovně uvedenou nákupní provizi ve výši 100 % z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů) jsou položkami započitatelnými do celní hodnoty zboží; přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnil jak v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, tak v správní žalobě a s nimiž se soud i celní ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, upravujícími rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.
Uvedenému postupu krajského soudu lze z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení celního zákona, která byla ve věci aplikována, jmenovitě jeho ustanovení §75, které, a to je třeba zdůraznit, operuje s pojmy provize, odměna za zprostředkování a nákupní provize, mezi nimiž diferencuje, neboť s nimi spojuje odlišné důsledky při započítávání do celní hodnoty. Již sama tato skutečnost nasvědčuje tomu, že nákupní provizi lze spojovat pouze s činností bezprostředně související a směřující k nákupu zboží - tedy např. vyhledávání dodavatelů, vyhledávání vzorků, prohlídku zboží apod. Jinými slovy řečeno, zprostředkovatelskou činností, která je předpokladem vzniku nároku na nákupní provizi, je tedy třeba rozumět činnost třetí osoby, směřující k uzavření a realizaci kupní smlouvy, tedy např. činnost, jejímž smyslem je vyhledat příležitost k uzavření smlouvy (např. ohledně zboží, jehož dostupnost pro kupujícího není zcela běžná), či v případech, kdy uzavření kupní smlouvy klade s ohledem na druh zboží i nároky na profesní znalosti zprostředkovatele, apod. Nákupní provizí ve smyslu celního zákona se tak rozumí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno. Pojmově je tak vyloučeno, aby pod obsah výrazu nákupní provize byly zahrnovány také platby účtované za zprostředkování služeb sice souvisejících, avšak nákupu zboží se bezprostředně netýkajících, jako jsou platby za zprostředkování svozu hroznů na místo nakládání, umytí a dezinfekce kontejnerů před každým naložením, chlazení hroznů a jejich ošetření proti odpařování, vyřizování celních formalit, apod. S ohledem na to pak okolnost (stěžovatelem v ústavní stížnosti zdůrazňovaná a tvrzená), totiž že firmy A. a T. pouze zprostředkovávaly ve smlouvě s ním vyjmenované služby, a že samotnou jejich realizaci prováděla firma C. T., ztrácí na významu.
Ústavní soud tak považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za rozhodnutí, vydané zcela v intencích zákona.
Pro úplnost je třeba dodat, že námitkou stěžovatele ohledně nepřesných překladů obchodních smluv se Ústavní soud nezabýval, neboť ji stěžovatel v předchozích řízeních neuplatnil. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Bylo navíc v zájmu stěžovatele, aby zajistil, že jeho nároky dle jím uzavřených obchodních smluv budou posuzovány na základě jazykově i právně perfektních překladů.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel pouze obecně uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné pro rozpor s ustanovením §75 odst.1 písm. a) bodu 1 celního zákona, aniž by byl blíže rozvedl, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí, která by vedla k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti, Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo. Stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, tzn. že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s právem na úspěch ve sporu, jež přirozeně není nikde zaručeno. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak nebylo specifikováno), že by stěžovateli jako účastníku řízení nebyla zaručena v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR), či že by byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod, a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2001 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu