ECLI:CZ:US:2001:1.US.692.2000
sp. zn. I. ÚS 692/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky V. A., zastoupené J. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, čj. 23 Cdo 311/98 - 126, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1997, čj. 25 Co 296/96 - 104, a Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 1996, čj. 6 C 1065/92 - 67, a návrhu na zrušení ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stížností podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ve spojení s rozsudky Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, navrhuje jejich zrušení a pokud dojde Ústavní soud k závěru, že interpretace zákona č. 87/1991 Sb. byla správná, stěžovatelka navrhuje, aby v souladu s ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla zrušena závěrečná část ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. znějící: "jakož i případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu". Má za to, že všemi těmito rozhodnutími došlo k porušení článků 1, 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, článku 90 Ústavy ČR, článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 10 Ústavy ČR, když soudy její ustanovení neaplikovaly. Je přesvědčena o tom, že obecné soudy neprojednaly a nerozhodly věc spravedlivě, když odmítly vzít na vědomí její vlastnictví k předmětným nemovitostem a naopak za vlastníky považovaly osoby, které vlastnictví nemohly nabýt.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 6 C 1065/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka měla v řízení postavení žalobkyně, která žalobou proti ing. P. G., po jeho úmrtí dne 6. 6. 1996 proti jeho právnímu nástupci ing. arch. P. G., se domáhala podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uzavření dohody o vydání domu čp. 83 se stavební parcelou č. 115 o výměře 1025 m2 a zahradou č. 149/5 o výměře 1790 m2 v katastrálním území B., obec V., okres Mělník, neboť stát jí tyto nemovitosti v roce 1958 odňal v souvislosti s realizací trestu propadnutí majetku jejího manžela dr. ing. J. A., a tento trest byl v roce 1991 zrušen. V průběhu řízení rozšířila žalobu o vyklizení předmětných nemovitostí podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že kupní smlouva ze dne 13. 10. 1959, uzavřená mezi čs. státem a manžely dr. A. a V. G. na výše uvedený dům čp. 83 s přilehlými parcelami, je absolutně neplatná a nemohlo tak dojít ani k přechodu vlastnického práva děděním.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 1996, čj. 6 C 1065/92 - 67, byla žaloba V. A. se žádostí, aby žalovaný ing. P. G. byl povinen se žalobkyní uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., v celém rozsahu zamítnuta s tím, že žalobkyně je sice oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., ovšem žalovaný, s ohledem na to, že nemovitost nabyl děděním, není osobou povinnou.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 1997, čj. 25 Co 296/96 - 104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, i když s poněkud odlišným zdůvodněním, v němž dospěl k závěru, že vlastnicí předmětných nemovitostí byla výlučně žalobkyně, tedy V.A., a že na takový případ pamatoval zákonodárce ustanovením §13 zákona č. 87/1991 Sb., neboť zde bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou osobou, k přechodu nemovitostí na stát došlo podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., avšak nemovitosti jí nemohou být vydány, když žalovaný není povinnou osobou a žalobkyně má podle uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích možnost požádat o poskytnutí finanční náhrady podle citovaného §13. Krajský soud poté připustil dovolání k řešení otázky vztahu občanského zákona a zákona o mimosoudní rehabilitaci, která má podle něj po právní stránce zásadní význam. Tím pak vyslovil přesvědčení, že v daném případě jsou dány okolnosti hodné zvláštního zřetele v tom, že žalobkyně byla v řízení neúspěšná pouze vzhledem k tomu, že žalovaný nabyl předmětné nemovitosti způsobem, se kterým zákon nespojuje jejich vydání, a tak odkaz na postup podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. je namístě.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, čj. 23 Cdo 311/98 - 126, bylo dovolání žalobkyně - stěžovatelky - zamítnuto s tím, že napadené právní posouzení věci odvolacím soudem je v mezích dovolacího přezkumu ve svém výsledku správné a tomu odpovídá závěr, že rozsudek, který na tomto právním posouzení věci spočívá, je rovněž - ve smyslu §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. - správný.
Při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z toho, že je podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Není součástí obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení, jako je tomu v daném případě.
V rámci projednávání této ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně, a poté i odvolací i dovolací soud, postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry, přičemž postup byl řádně odůvodněn, takže Ústavní soud nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek a neshledal ani porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud, s ohledem na shora uvedená zjištění, musel přisvědčit správnosti závěrů rozsudků obou obecných soudů, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, kterým bylo dovolání stěžovatelky do rozsudku odvolacího soudu zamítnuto. Ztotožňuje se s názorem Nejvyššího soudu ČR v tom, že z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li restituční předpis, jako lex specialis, určité podmínky a postupy pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. Není přípustné, aby nárok na vydání věcí, na které se vztahuje ustanovení speciálních restitučních právních předpisů, mezi něž patří i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (konkrétně ustanovení §6 odst. 2), byl v případě nedostatku splnění stanovených podmínek posouzen podle ustanovení občanského zákoníku, jak to v předmětném řízení navrhovala stěžovatelka. V souvislosti s tímto je nutno zdůraznit, tak jak správně uvedl dovolací soud ve svém rozsudku, že vůlí zákonodárce bylo "narovnat" majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, tedy zmírnit v rámci možností následky některých majetkových a jiných křivd, nikoliv odstranit všechny majetkové křivdy z rozhodného období a ochránit vybrané stávající majetkové vztahy, kterými jsou mj. majetkové vztahy fyzických osob, které nabyly věci děděním (ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona).
Je proto nutno v této souvislosti vzít v úvahu, že restituční zákony nejen zmírňují majetkové křivdy, ale zároveň dbají, aby bylo zabráněno vzniku křivd nových, tzn. aby nové uspořádání v minulosti "zdeformovaných majetkových vztahů" přineslo určité zadostiučinění těm, kterým v minulosti stát věci různými způsoby podle §6 restitučního zákona odňal, ale také aby bezdůvodně některým novým nabyvatelům těchto věcí nebylo zasahováno do jejich majetkových a osobních vztahů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se nedostaly, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy chránícími vlastnické právo, ani s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, je třeba uvést, že toto ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí, nicméně souvisí s tzv. právem na spravedlivý proces. Je ovšem třeba si uvědomit, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Úvahy ústavní stížnosti o charakteru zákona č. 87/1991 Sb. jako zákona o vyvlastnění se ukázaly jako liché, jak vyplývá z toho, co bylo řečeno výše o smyslu a účelu restitučních zákonů a rozsahu jejich působnosti. Z návrhu ústavní stížnosti tedy nevyplývá, že by došlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a Ústavní soud musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu v důsledku toho mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústvní stížnosti odmítl.
Jelikož návrh ústavní stížnosti byl odmítnut, nemohl se Ústavní soud ani zabývat návrhem na zrušení ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť takový návrh sdílí osud způsobu vyřízení předmětné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu