ECLI:CZ:US:2001:1.US.695.2000
sp. zn. I. ÚS 695/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele T., s. r. o., zastoupeného jednatelem ing. J. Š., právně zastoupeného JUDr. K. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Ca 390/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud svým návrhem ústavní stížnosti, v níž vznáší námitky proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 22. 9. 1997, a rozhodnutím Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 3. 6. 1996 a uvádí, že podle jeho názoru tyto tři orgány veřejné moci svým rozhodnutím porušily ústavně zaručená práva, která vyplývají pro stěžující si společnost z ustanovení čl. 9, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jednalo se o to, že stěžovatel zakoupil v roce 1993 nemovitosti v katastrálním území Rokycany a prodávající podnik M. Rokycany zaplatí v témže roce daň z převodu nemovitostí. V roce 1994 finanční úřad zjistil, že stěžovatel byl v době vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí společností se zahraniční majetkovou účastí a tato skutečnost měla podstatný vliv na vyměření daně u kupujícího, a to podle ustanovení
§24 odst. 1 vyhl. č. 393/1991 Sb., ve znění vyhl. č. 611/1992 Sb. O stanovení této daně byl pak veden spor mezi výše uvedenými účastníky, o němž bylo rozhodnuto napadeným pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni.
Ústavní soud se seznámil s návrhem ústavní stížnosti a s rozhodnutími správních orgánů a obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. K podanému návrhu konstatoval, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci především tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejprve se Ústavní soud zabýval otázkou, zda došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Činí tak obvykle i bez návrhu stran, protože uvedený rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci, tedy fyzické nebo právnické osobě, zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale že se v něm uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu návrhu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky, které vznášel již v předchozím řízení před správními orgány či obecným soudem a konstatoval, že se jimi tyto orgány zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Ústavní soud má za to, že v řízení před obecným soudem bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu, případně ostatními procesními a příslušnými hmotněprávními předpisy, a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu nedošlo. Rozbor celého případu, provedený v rozsudku krajského soudu, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, přispěl pak k jednoznačnému posouzení a odstranění nejasností, zejména pokud jde o zamezení dvojího zdanění a porušení rovnosti stran podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud tuto námitku důvodnou. Samotnou peněžitou či daňovou pohledávku vůči majiteli nemovitosti nelze subsumovat pod právo vlastnictví. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (srov. §488 a násl. obč. zákona) a nikoliv právem věcným a nemůže požívat ochrany, která je zaručena právu vlastnickému (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 402/97). Ochranu závazkového vztahu, tj. uznání existence a vynutitelnosti plnění pohledávky či základní právo odporovatelnosti Listina základních práv a svobod ani jiný právní předpis neznají.
Pokud jde o porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3, jejichž aplikace není v ústavní stížnosti ani blíže specifikována, Ústavní soud takové porušení Listiny základních práv a svobod nezjistil.
Z návrhu ústavní stížnosti tedy nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele a Ústavní soud byl nucen tento návrh pokládat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu