ECLI:CZ:US:2001:1.US.696.2000
sp. zn. I. ÚS 696/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti Bc. L. D., zastoupeného advokátem Mgr. J. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. 8 To 346/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 6 T 236/99, shledal stěžovatele vinným, že dne 23. 7. 1999 jako policejní inspektor v budově Místního oddělení Policie ČR střežil podezřelého J. H., který byl připoután k zábradlí schodiště, leč při výkonu služby usnul, podezřelý toho využil a uprchl. Tím se prý stěžovatel z nedbalosti dopustil trestného činu porušování povinnosti strážní služby podle ustanovení §285 odst. 1 trestního zákona. Obvodní soud však od potrestání stěžovatele upustil [§24 odst. 1 písm. a) trestního zákona].
Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti shora citovanému rozsudku obvodního soudu zamítl.
V odůvodnění rozsudku městský soud především uvedl, že stěžovatel v podaném odvolání nebrojil proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, nýbrž proti trestněprávnímu posouzení předmětného skutku jako trestného činu. Argumenty obsažené v odvolání prý však pouze opakují předchozí důvody stěžovatele uplatněné v hlavním líčení u soudu prvního stupně. I odvolací soud však dospěl k závěru, že střežení podezřelé osoby policistou v činné službě je jinou službou obdobnou strážní službě. Stěžovatel byl totiž zkušeným policistou a předmětného dne plnil úkol, který mu byl jasně zadán. Konkrétní povaha služby nevyžadovala speciální odborné školení či výcvik a stěžovatel rovněž zadaný úkol nijak nereklamoval a střežení podezřelého skutečně vykonával. Přestože tedy nešlo přímo o službu strážní, jednalo se o službu obdobnou, jejíž pravidla jasně a nepochybně vyplývala z obecných policejních předpisů, z konkrétního zadání i z povahy věci. Stěžovatel flagrantně porušil účel služby tím, že poblíž střežené osoby hluboce usnul, a protože v důsledku toho podezřelý úspěšně utekl, "nelze rozumně dovozovat, že jde o takové jednání člena ozbrojeného sboru, které by mělo pouze malý, či dokonce nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti". Na tom prý nic nemůže změnit ani skutečnost, že případy tohoto typu byly v minulosti řešeny pouze kázeňsky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že jednání, jehož se dopustil, není trestným činem. Provedeným dokazováním prý nebyla nijak prokázána existence právního předpisu, který by jednoznačně upravoval postup policistů při střežení podezřelých či obviněných osob. Městský soud v Praze prý proto napadeným usnesením porušil stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel se domnívá, že napadené usnesení není dostatečně odůvodněno, neboť obsahuje toliko "povšechný odkaz na to, že pravidla obdobné strážní službě u Policie ČR vyplývají zcela jasně a nepochybně z obecných policejních předpisů, bez uvedení, o které předpisy se jedná a z jakých konkrétních ustanovení těchto předpisů tato pravidla vyplývají". Strážní služba je totiž údajně speciální činností přesahující běžný rámec činnosti člena ozbrojeného sboru. Proto také trestní zákon vyžaduje vydání předpisů či pravidel, jež tuto službu upravují, a nepostačuje pouhá existence "obecných" policejních předpisů. O tom svědčí např. i Základní řád ozbrojených sil ČSFR, ve kterém je tato činnost upravena zvlášť pro vojáky. Stěžovatel tvrdí, že obdobný předpis v rámci resortu ministerstva vnitra neexistuje a protože ustanovení §285 trestního zákona vyžaduje vydání předpisů či pravidel (zjevně v písemné podobě), které strážní službu upravují, nemůže k trestnosti postačovat pouhé zadání či rozkaz nadřízeného policisty ke střežení. Interní předpisy v rámci resortu ministerstva vnitra jsou pro příslušného policistu závazné až dnem, kdy je "s tímto předpisem seznámen", což potvrdí svým podpisem [§28 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb.]. Stěžovatel však prý o existenci žádného právního předpisu, upravujícího strážní službu u policie, nevěděl.
Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení městského soudu jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V daném případě se nicméně podstata ústavní stížnosti netýká otázky skutkového zjištění, nýbrž toliko právního posouzení souzené věci. Stěžovatel totiž v zásadě nezpochybňuje skutkové okolnosti, popsané v odůvodněních shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, nýbrž namítá, že neexistuje právní předpis, který by jednoznačně upravoval postup policistů při střežení podezřelých či obviněných osob a že tedy jednání, kterého se dopustil, vůbec nebylo trestné.
K tomu Ústavní soud uvádí, že skutková podstata trestného činu porušování povinností strážní služby je v ustanovení §285 odst. 1 trestního zákona definována tak, že tohoto trestného činu se dopustí ten, "kdo ve strážní nebo jiné obdobné službě poruší, byť i z nedbalosti, předpisy nebo pravidla této služby nebo zvláštní nařízení podle nich vydaná".
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel byl zkušeným policistou a předmětného dne plnil úkol, který mu byl jasně zadán. Konkrétní povaha služby nevyžadovala speciální odborné školení či výcvik, stěžovatel zadaný úkol nijak nereklamoval, střežení podezřelého skutečně vykonával a pravidla této služby jasně a nepochybně vyplývala z obecných policejních předpisů, z konkrétního zadání i z povahy věci; tím, že stěžovatel poblíž střežené osoby hluboce usnul, flagrantně porušil účel služby a protože v důsledku toho podezřelý úspěšně utekl, "nelze rozumně dovozovat, že jde o takové jednání člena ozbrojeného sboru, které by mělo pouze malý, či dokonce nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti". Na tom prý nic nemůže změnit ani skutečnost, že případy tohoto typu byly v minulosti řešeny pouze kázeňsky. Rovněž obvodní soud v odůvodnění citovaného rozsudku (č.l. 112) konstatoval, že v případě strážní služby policistů se jedná o tzv. obdobnou službu, která sice zřejmě není upravena obligatorním předpisem, avšak stěžovatel porušil přinejmenším pravidla této služby, když v průběhu střežení podezřelého usnul a umožnil mu tak útěk.
Ústavní soud, vědom si svého postavení v ústavním systému České republiky a možného rozsahu přezkumu vůči napadenému usnesení Městského soudu v Praze, neshledal argumentaci obsaženou v odůvodněních citovaných rozhodnutí obecných soudů protiústavní. Ustanovení §285 odst. 1 trestního zákona se totiž skutečně nevztahuje toliko na strážní, nýbrž i na jinou obdobnou službu, a příslušné povinnosti nemusí vždy nutně vyplývat z předpisu či nařízení vydaného v písemné formě, nýbrž i z pravidel této služby. V souzené věci, kdy ani sám stěžovatel nezpochybňuje, že při hlídání podezřelého usnul a tím mu umožnil úspěšný útěk, je nade vší pochybnost zřejmé, že tím porušil (byť z nedbalosti) základní povinnost, pojmově spjatou s jakoukoliv formou strážní nebo jiné obdobné služby a že porušení této povinnosti vykazuje značný stupeň společenské nebezpečnosti. Stěžovatel totiž střežením podezřelého plnil zadaný úkol, který byl povinen plnit "svědomitě a řádně" a jakožto policista byl povinen "vykonávat svědomitě a řádně službu podle svých sil, znalostí a schopností" [§28 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR]. Jestliže tedy obecné soudy za těchto okolností usoudily, že se stěžovatel svým jednáním dopustil trestného činu vymezeného v ustanovení §285 trestního zákona, neshledal Ústavní soud důvod tento jejich závěr, který také řádně zdůvodnily - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat. Nelze tedy ani důvodně tvrdit, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 90 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu zřetelně plyne, že skutková podstata činu, kterého se stěžovatel dopustil, je dostatečně upravena v ustanovení §285 trestního zákona. Námitka, že jednání, jehož se stěžovatel dopustil, není trestným činem, je - i podle přesvědčení Ústavního soudu - neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 6. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu