ECLI:CZ:US:2001:1.US.698.2000
sp. zn. I. ÚS 698/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. J. X., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 2 To 637/2000, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 5 T 23/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci, kterým byl odsouzen pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1, 2 tr. zákona k peněžitému trestu ve výměře Kč 9 000,-- a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání devíti týdnů, a dále se domáhá zrušení rovněž shora citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, kterým bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci zamítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími okresního i krajského soudu byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvená v čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
Stěžovatel v rámci své profese, jako redaktor časopisu Blesk, se účastnil hlavních líčení u Okresního soudu v Olomouci a své poznatky z průběhu jednoho z těchto hlavních líčení vtělil do článku, který vyšel dne 3. 6. 1998 v uvedeném časopisu s názvem Případ taxikáře a policisty u soudu. Kvůli tomuto článku na něho podal policista J. T. trestní oznámení a po provedeném trestním řízení byl uznán vinným, že v článku uvedl vědomě nepravdivé údaje o služebním zákroku policisty T., přestože věděl o zastavení trestního stíhání policisty T. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, spočívající právě v jeho údajně nezákonném zákroku vůči taxikáři.
Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že v jeho případě nebylo možno konstatovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy. Dle stěžovatele obecné soudy k celé věci od počátku zaujaly stanovisko, že svým článkem překročil únosnou mez svobody projevu, respektive že zasáhl do práva na ochranu osobnosti jiného, a tento svůj názor daly najevo nepřípustným způsobem, a to umělou kriminalizací jeho jednání.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 5 T 23/99, zjistil, že v předmětné věci bylo orgány činnými v trestním řízení provedeno rozsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu věci, na základě něhož obecné soudy rozhodovaly. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 5 T 23/99, Okresní soud v Olomouci zhodnotil důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu a dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil výše popsaného jednání, když, přestože měl u hlavního líčení možnost slyšet protichůdné výpovědi, napsal článek na základě svého subjektivního vnímání průběhu hlavního líčení, ničím ho neobjektivizoval, ačkoliv tuto možnost měl, žádné údaje nikde neověřoval, resp. mu byly známy a přesto v článku svůj subjektivní pohled na věc vydával za věc jistou a objektivní.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. 2 To 637/2000, který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu, vyplynulo, že inkriminovaný článek lze označit jako výrazně překračující míru tendenčnosti při podávání informací veřejnosti, když v něm uváděné nepravdivé údaje, jejich charakter ve všech souvislostech tohoto článku, byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání nebo narušit jeho rodinné vztahy.
V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že oba obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením trestního řádu ohledně hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu, když při konečném zhodnocení důkazního materiálu vyložily své vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti a pečlivě uvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dostály i zásadě, že vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem a tomu, že při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud se nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy uměle kriminalizovaly jeho jednání, kdy od počátku zaujaly stanovisko, že zasáhl do práva na ochranu osobnosti jiného. Ústavní soud byl nucen opětovně konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže být další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, a Okresního soudu v Olomouci, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli v jeho trestní věci nebylo zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňovaly všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu a právo vyjadřovat své názory, když obecné soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že stěžovatel svým článkem o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, avšak nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Z těchto důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu