ECLI:CZ:US:2001:1.US.7.2000
sp. zn. I. ÚS 7/2000
Usnesení
I. ÚS 7/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. B. H., J.H., a H. B., všech zastoupených JUDr. V. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 37 Ca 132/98, ze dne 4. 11. 1999, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 37 Ca 132/98, ze dne 4. 11. 1999. Tímto rozsudkem bylo podle jejich názoru porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé podali dne 28. 12. 1992 u Magistrátu města Plzně - pozemkového úřadu žádost označenou jako "Předání žádosti o nápravu majetkových křivd". Předmětem této žádosti měla být výzva k vrácení zemědělského majetku. Součástí žádosti byla příloha obsahující i původní žádost adresovanou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvu financí ČR, a to včetně specifikace jednotlivých pozemků, kterých se restituce měla týkat. Její součástí byla dále odpověď ministerstva, poukazující na nutnost aplikovat zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Ve věci byla vydána dvě rozhodnutí pozemkového úřadu, která však Krajský soud v Plzni zrušil a vrátil věc pozemkovému úřadu k novému rozhodnutí. Posledním rozhodnutím ze dne 24. 6. 1998, č. j. PÚ 111/98, rozhodl pozemkový úřad, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí uvedených v tomto rozhodnutí a nepřísluší jim ani náhrada podle příslušných ustanovení zákona. Své rozhodnutí odůvodnil pozemkový úřad tím, že není splněna zákonná podmínka uplatnění nároku na vydání nemovitostí v zákonné prekluzivní lhůtě (§9 odst. 1 zákona o půdě). Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé včas řádný opravný prostředek. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. 37 Ca 132/98, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Současně se ztotožnil s názorem, že podání ze dne 22. 12. 1992 nemá všechny náležitosti požadované zákonem o půdě.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že zákon o půdě nemá žádné bližší ustanovení o náležitostech podání, proto je nutné aplikovat mimo jiné ustanovení §19 správního řádu, z něhož vyplývá, že pokud podání nemá předepsané náležitosti, pomůže správní orgán účastníku řízení nedostatky odstranit, popř. jej vyzve, aby je ve stanovené lhůtě odstranil. Tuto svoji povinnost správní orgán nesplnil, s účastníky po celou dobu jednal, jako by byla žádost od samého počátku v pořádku a činil ve věci úkony. O tom, že žádost nemá potřebné náležitosti bylo rozhodnuto až po 6 letech od jejího podání. V daném případě nebyl problém žádost upravit do 31. 1. 1993 tak, aby odpovídala požadavkům zákona.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Plzni uvedl, že v rámci přezkumu podle části V. občanského soudního řádu posuzuje z hlediska stížnostních námitek, zda správní orgán znění zákona respektoval. V dané věci dospěl k závěru, že restituční nárok byl uplatněn po lhůtě zákonem stanovené, a proto jeho rozhodnutím nebylo porušeno žádné právo stěžovatelů. Magistrát města Plzně - pozemkový úřad zrekapituloval průběh správního řízení a k poslednímu rozhodnutí ve věci uvedl, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky §9 odst. 1, §13 odst. 1 zákona o půdě. Š. P., a. s., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že pozemek, o nějž se jedná, byl v době, kdy byl pro stát získán, již pozemkem stavebním. Podle vedlejšího účastníka krajský soud, který neprovádí dokazování, shledal, že v případě rozhodnutí pozemkového úřadu nebyl porušen zákon a jeho rozhodnutí potvrdil. Pozemkový fond ČR uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, když podle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry správního orgánu a obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelů však Ústavní soud neshledal.
Z přiloženého správního spisu Magistrátu města Plzně - pozemkového úřadu vyplývá, že se jedná o komplikovaný případ, v němž správní orgán i soud vydaly několik rozhodnutí.
První rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci stěžovatelů ze dne 15. 6. 1993 zrušil Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. 15 Ca 251/94, ze dne 24. 2. 1994, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Jako hlavní důvod zrušujícího rozsudku uvedl soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí pozemkového úřadu. Vytkl mu, že podkladem pro správní řízení se stalo neurčité uplatnění nároku, které co do obsahu vzbuzovalo pochybnost o tom, zda nárok na vydání nemovitostí ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě byl uplatněn či nikoli. Za nejasné dále označil otázky, zda pozemky měly zemědělský charakter a byly součástí zemědělského půdního fondu a zda půda patřila k původní zemědělské usedlosti, otázku přechodu nemovitosti na stát a otázku event. překážky pro vydání nemovitostí. Pozemkový úřad vydal nové rozhodnutí dne 20. 4. 1995 pod. sp. PÚ/527/94. Tímto rozhodnutím pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětného pozemku a nepřísluší jim ani náhrada, neboť nejsou splněny podmínky §4 zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé opět opravný prostředek. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 30 Ca 240/95, citované rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že domáhali-li se navrhovatelé prostřednictvím svého obecného zmocněnce ve svých podáních původně náhrady za pozemky, které v minulosti přešly na stát, nelze je považovat za uplatnění nároku ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě. Podle soudu tímto uplatněním nároku je až podání ze dne 19. 2. 1993, doručené pozemkovému úřadu dne 23. 2. 1993. Toto podání označil pozemkový úřad označil za změnu petitu, s čímž krajský soud nesouhlasil, neboť podle jeho názoru ke změně petitu může dojít pouze v průběhu řízení, které však v daném případě nebylo v té době zahájeno, neboť podáními doručenými před 23. 2. 1993 se navrhovatelé dožadovali pouze poskytnutí náhrady. Krajský soud v Plzni dále pozemkovému úřadu vytknul, že nedořešil otázku, zda vůbec na uplatněný nárok dopadá zákon o půdě, tj otázku věcné příslušnosti pozemkového úřadu k vydání rozhodnutí.
Na základě tohoto rozsudku Krajského soudu v Plzni pokračoval pozemkový úřad v řízení. Na základě jeho podnětu vydalo Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutí, podle něhož se na předmětnou pozemkovou parcelu, o jejíž vydání jde, vztahuje zákon o půdě. Při svém rozhodování vycházel pozemkový úřad z rozsudku Krajského soudu v Plzni a rozhodl, že navrhovatelé nejsou vlastníky předmětné nemovitosti, zapsané na LV č. 101 Š. P., a nepřísluší jim náhrada, neboť nejsou splněny podmínky §9 odst. 1, §13 odst. 1 zákona o půdě - uplatnění nároku na vydání nemovitosti v zákonné prekluzivní lhůtě. Své rozhodnutí odůvodnil pozemkový úřad tím, že navrhovatelé původně požádali dne 28. 12. 1992 o náhradu za pozemky, které v minulosti přešly na stát. Toto podání však dle jeho názoru nelze považovat za uplatnění nároku dle §9 odst. 1 zákona o půdě. Uplatněním nároku je až podání doručené pozemkovému úřadu dne 23. 2. 1993, které však bylo podáno až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, tj. po 31. 1. 1993.
Z výše popsaného průběhu řízení je patrné, že krajský soud na otázku souladu původního podání navrhovatelů s požadavky zákona o půdě upozornil již ve svém prvním rozsudku, jímž rušil rozhodnutí pozemkového úřadu. Vzhledem k tomu muselo být stěžovatelům jasné již v té době, že tato otázka bude předmětem dalšího řízení před správním orgánem. Ústavní soud se jako nejvyšší orgán ochrany ústavnosti nemůže zabývat obsahem podání obecného zmocněnce stěžovatelů ze dne 22. 12. 1992. S tímto se již vypořádaly jak pozemkový úřad, tak krajský soud v rámci přezkumného řízení. Ústavní soud může pouze posoudit, zda postupem v řízení nebyla některá ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena. Po zhodnocení celého průběhu správního a soudního řízení Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Pozemkový úřad i soud se věcí zabývaly důsledně, o čemž svědčí dvě zrušená rozhodnutí pozemkového úřadu. Pozemkovému úřadu lze sice vytknout, že vedl správní řízení na základě neúplného návrhu restituentů, zde však je třeba vzít v úvahu, že první podání bylo pozemkovému úřadu doručeno dne 28. 12. 1992, tedy pouhý měsíc před koncem lhůty určené zákonem o půdě. Vedoucí pozemkového úřadu upozornil stěžovatele na nutnost doplnit jejich podání o příslušné listiny (např. dohoda s povinnou osobou), dopisem ze dne 5. 2. 1993 a ze dne 2. 3. 1993. Podáním ze dne 19. 2. 1993, které bylo Magistrátu města Plzně - pozemkovému úřadu doručeno dne 23. 2. 1993 upřesnil obecný zmocněnec stěžovatelů původní žádost ze dne 22. 12. 1992. Ze spisu je dále patrné, že výzva povinné osobě k vydání nemovitosti byla ze strany stěžovatelů této osobě - Š. P., koncern P. - doručena dne 5. 4. 1993 a postoupena pozemkovému úřadu dne 13. 4. 1993. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelé nepostupovali v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona o půdě, podle něhož oprávněná osoba uplatní svůj nárok u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti.
Protože Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu