ECLI:CZ:US:2001:1.US.70.01
sp. zn. I. ÚS 70/01
Usnesení
I. ÚS 70/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele - společnosti L., s. r. o., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 287/98, ze dne 7. 11. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 31. 1. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 287/98, ze dne 7. 11. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, č. j. 3569/98/FŘ/130. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 21. 4. 1998, č. j. 9773/98/343970/3915, kterým byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 47 283 Kč. Napadeným rozhodnutím mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), jakož i ustanovení čl. 11 Listiny. V rámci daňové kontroly vyzval správce daně stěžovatele, aby prokázal oprávněnost uplatňování snížené sazby daně z přidané hodnoty u prodeje všech druhů vat, se kterými stěžovatel obchodoval. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel neprokázal tuto oprávněnost prostřednictvím závazné informace o sazebním zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku (dále jen "závazná informace"), kterou vydávají celní orgány na základě §46 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), požádal správce daně o zatřídění tří vzorků uvedeného zboží Generální ředitelství cel, které zaujalo stanovisko k zařazení daného zboží, na základě kterého si správce daně utvořil úsudek o předběžné otázce podle §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a následně u dvou vzorků doměřil rozdíl vyplývající z nesprávného uplatnění daně na výstupu z 5% na 23%. Správce daně neakceptoval stěžovatelem předloženou Jednotnou celní deklaraci, ze které měla vyplynout správnost zařazení daného zboží, neboť tato není rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku, ale projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu.
Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele zamítl, přičemž k jeho námitkám uvedl, že u správce daně vznikly pochybnosti o oprávněnosti uplatňování snížené daně z přidané hodnoty a tak byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Stěžovatel předložil závaznou informaci č. 402/1993 a dále odkázal na to, že zboží již bylo posouzeno v rámci celní prohlídky, přičemž uplatnění snížené sazby daně nebylo zpochybněno. Soud poukázal jednak na to, že závazná informace byla vydána jinému subjektu, a dále uvedl, že Jednotná celní deklarace je sice v celním řízení rozhodnutím, po věcné stránce se však rozhoduje o propouštění zboží do příslušného režimu. Pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpoložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Takovéto rozhodnutí se vydává podle ustanovení §46 celního zákona. Soud přitom rozlišuje mezi výrokem rozhodnutí, což je propuštění zboží do příslušného režimu, a ostatními skutečnostmi uváděnými v návrhu, které se stávají jen součástí rozhodnutí, resp. nezbytnými, rozhodnutí provázejícími údaji. Pro správce daně je závazné pouze rozhodnutí ve věci, kterým je závazná informace ve smyslu §46 celního zákona. S ohledem na skutečnost, že o této otázce nebylo pravomocně rozhodnuto, učinil si správce daně v souladu s ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků úsudek o této otázce, a to na základě stanoviska Generálního ředitelství cel. K závaznosti Jednotné celní deklarace soud poznamenal, že z §127 odst. 3 celního zákona vyplývá, že celní orgány jsou oprávněny provádět následnou kontrolu po propuštění zboží, tedy i poté, co takové rozhodnutí bylo vydáno, nabylo právní moci a je vykonatelné. Údaje, které neodpovídají skutečnosti, nejsou proto ničím neměnným a jejich nápravu lze zajistit jak v řízení celním, tak daňovém. Jak vyplývá z §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků může správce daně dodatečně vyměřit daňovou povinnost, pokud zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, přičemž právní moc původního rozhodnutí není na překážku.
Proti předmětnému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které opakovaně argumentuje tím, že obecný soud neprávně vymezil pojem "předběžná otázka" ve smyslu §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Dle názoru stěžovatele v dané věci bylo zboží propuštěno do příslušného režimu na základě správního rozhodnutí (Jednotná celní deklarace), přičemž součástí tohoto rozhodnutí je i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Je-li součástí pravomocného rozhodnutí i zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku, není dána pro správce daně možnost pro vytvoření si vlastního úsudku a správce daně je povinen toto rozhodnutí respektovat. Stěžovatel dále polemizuje s názorem obecného soudu, podle něhož je třeba rozlišovat pojem "výrok rozhodnutí" (týkající se propuštění zboží do příslušného režimu), a "součást rozhodnutí" (týkající se mj. zatřídění zboží), přičemž tato "součást rozhodnutí" není ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků závazná. Takový výklad je dle stěžovatele v rozporu se zákonem, neboť by pak nebyl dán důvod pro to, aby se povinné údaje Jednotné celní deklarace staly součástí rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí orgánů veřejné moci představuje logickou jednotu a skládá se z části výrokové, z odůvodnění a z poučení o opravných prostředcích. Dále dle stěžovatele nebyla uplatněna platná zákonná úprava, neboť správce daně nepostupoval v souladu s tehdy platným §16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb, o dani z přidané hodnoty, ve spojení s §97 zákona o správě daní a poplatků. Konečně stěžovatel namítá, že obecný soud nepostupoval podle §157 odst. 2 a násl. o. s. ř., neboť z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být v řízení posouzena, soud se také nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání. Takové rozhodnutí je podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné a ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je oprávněn zasáhnout na základě ústavní stížnosti pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci byly porušeny základní práva a svobody stěžovatele, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s názorem obecného soudu na závaznost Jednotné celní deklarace jakožto rozhodnutí celních orgánů o propuštění zboží do příslušného režimu ve vztahu ke správci daně, a to v části týkající se zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku. V napadeném rozhodnutí obecný soud se danou otázkou podrobně zabýval a řádně zdůvodnil své závěry. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy nemůže obstát, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozsudku Krajského soudu v Brně neodůvodňuje. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ke zcela obecným námitkám stěžovatele týkajícím se údajného porušení §157 odst. 2 a násl. o. s. ř. Ústavní soud uvádí, že ani v daném ohledu nezjistil pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv. K tomu je třeba poznamenat, že takováto obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud ve vztahu k namítanému porušení čl. 11 Listiny, když ústavní stížnost zcela postrádá zdůvodnění souvislosti mezi napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci a porušením tohoto ústavně zaručeného práva stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu