ECLI:CZ:US:2001:1.US.702.2000
sp. zn. I. ÚS 702/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. L., zastoupeného advokátkou JUDr. J. P., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR - Okresního úřadu vyšetřování Znojmo ze dne 29. 9. 2000, ČVS: OVZN-859/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením vyšetřovatel Policie ČR zastavil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle ustanovení §197a trestního zákona a pokusu trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §8 odst. 1 k §257 odst. 1 trestního zákona.
V odůvodnění napadeného usnesení vyšetřovatel uvedl, že vyšetřením duševního stavu stěžovatele bylo zjištěno, že v době spáchání trestného činu trpěl duševní chorobou, a to chronickou poruchou s bludy, což je závažná porucha psychotického rázu, jež patologicky ovlivnila jeho jednání. Proto prý stěžovatel v době spáchání trestného činu nemohl rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a toto jednání nemohl ovládat. Znalci prý zároveň doporučili uložení ochranného psychiatrického léčení ústavní formou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se předmětného trestného činu nedopustil a že napadeným usnesením vyšetřovatel porušil čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, článek 10 Ústavy, čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadeného usnesení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že nebyl právně zastoupen a nebylo proto zaručeno jeho právo na obhajobu. Stěžovatel tvrdí, že důvodem podání ústavní stížnosti je soudní řízení vedené pod sp. zn. 3 Nt 790/2000, v němž mu bylo Okresním soudem ve Znojmě uloženo - zatím nepravomocně - ústavní psychiatrické léčení.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností napadl pouze usnesení o zastavení trestního stíhání. Je však zřejmé, že skutečný negativní zásah proti své osobě stěžovatel nespatřuje v napadeném usnesení, nýbrž v - případném - pravomocném rozhodnutí o uložení ústavního psychiatrického léčení. Jak však stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, jelikož proti němu podal opravný prostředek.
Za těchto okolností je zřejmé, že stěžovatel podal ústavní stížnost ještě před vyčerpáním všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva připouští.
Ústavní stížnost je proto nepřípustná (ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj