ECLI:CZ:US:2001:1.US.707.2000
sp. zn. I. ÚS 707/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. P. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, čj. 20 Cdo 1673/98 - 46, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1998, čj. 21 Co 472/97 - 21, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ke včas podané ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným usnesením je Ústavní soud především nucen konstatovat, tak jak to učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Jestliže se namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jestliže stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování nevzal v úvahu stěžovatelem předložený rozsudek Vrchního soudu ze dne 26. 3. 1999, kterým bylo určeno, že stěžovatel je členem bytového družstva K. ode dne jeho vzniku, Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR, v rámci stěžovatelem podaného dovolání do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1998, čj. 8 E 211/97 - 21, správně rozhodl, když dovolání stěžovatele, přípustné dle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jako nedůvodné podle §243b odst. 1 věta prvá, odst. 5 o. s. ř. zamítl s tím, že se povinnému - stěžovateli - prostřednictvím uplatněných argumentů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud ČR nevybočil z mezí spravedlivého procesu, když se v tomto případě zabýval přezkumem správnosti závěru odvolacího soudu, že rozsudek, jímž byl povinný zavázán k vyklizení garáže v nalézacím řízení, je způsobilým exekučním titulem.
Ústavní soud v napadeném postupu Nejvyššího soudu ČR, ani v postupu Městského soudu v Praze ve vykonávacím řízení namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani jiného ustanovení, týkajícího se práva na spravedlivý proces, jakož i namítané porušení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neshledal. I v tomto případě bylo stěžovateli zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatnily všechny zásady správného rozhodování podle zákona, zejména pak podle části šesté o. s. ř., týkající se výkonu rozhodnutí, a v souladu s ústavními principy.
Je nutno dodat, že pokud stěžovatel v řízení o určení jeho členství u bytového družstva K. v odvolacím řízení před Vrchním soudem uspěl a pokud má za to, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 3. 1999 by se změnilo jeho právní postavení ve sporu o vyklizení garáže, bylo na něm, aby zákonem dostupnými prostředky, při zachování zákonných lhůt, se domohl změny rozhodnutí v nalézacím řízení.
Z titulu námitek uplatněných stěžovatelem Ústavní soud nezjistil porušení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu