ECLI:CZ:US:2001:1.US.719.2000
sp. zn. I. ÚS 719/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. P.O., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2000, sp. zn. 21 C 150/99, rozhodnutí o odvolání Dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje Policie ČR ze dne l. 6. 1999, sp. zn. PJM-320/DS-odv-99, a rozhodnutí o přestupku Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR ve Zlíně ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. ORZL: 220/DI-KA-99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2000, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Správy Jihomoravského kraje Policie ČR. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR ve Zlíně, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši Kč 2 000,-- za porušení ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu, ve znění pozdějších právních předpisů, a to z důvodu, že při řízení nákladního automobilu nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, svým schopnostem a vzdálenosti, na kterou měl rozhled, vozidlo neubrzdil a v jízdě se střetl s protijedoucím vozidlem.
Stěžovatel je toho názoru, že rozsudkem Městského soudu v Brně bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, obecně shrnutých do právního institutu práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo prakticky znemožněno, aby v rámci své obhajoby mohl předložit důkazy svědčící v jeho prospěch, a tím mu bylo znemožněno, aby při přezkoumání napadených správních rozhodnutí soudem náležitým způsobem unesl důkazní břemeno.
Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že jeho zavinění dopravní inspektorát viděl v nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu a povaze vozovky, schopnostem řidiče a jeho výhledovým poměrům, avšak ve spisovém materiálu není žádný konkrétní důkaz, kterým by byla prokazována a dokladována rychlost jeho jízdy před střetem s protijedoucím vozidlem a v okamžiku střetu obou vozidel.
Stěžovatel dále namítá, že byl zkrácen ve svém právu na řádný proces i tím, že, ač řádně odůvodnil své odvolání, toto odvolání nebylo odvolacímu orgánu doručeno a odvolací orgán rozhodoval s tím, že odvolání nebylo stěžovatelem odůvodněno.
K podanému návrhu ústavní stížnosti Ústavní soud opětovně konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 21 C 150/99, Ústavní soud z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 14. 8. 2000 zjistil, že městský soud se zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí odvolacího orgánu i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mají oporu v příslušných ustanoveních zákona o přestupcích a zda jsou náležitě odůvodněna. Městský soud nezjistil v tomto směru žádné pochybení a nezjistil ani pochybení procesního charakteru. Ve svém odůvodnění citoval odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu, který uvedl, že spoluvina stěžovatele na dopravní nehodě je spatřována v tom, že v daných povětrnostních podmínkách měl jet takovou rychlostí, aby stačil vozidlo před přijíždějícím vozidlem bezpečně zastavit, což neučinil.
Ústavní soud rovněž ze spisu zjistil, že dne 14. 8 2000 proběhlo v dané věci před Městským soudem v Brně jednání, kterého se zúčastnil stěžovatel i jeho právní zástupce a při němž stěžovatel ani jeho právní zástupce nevznesl návrhy na doplnění dokazování.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecným soudem, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecného soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Brně při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu postupoval v souladu s ustanovením
§245 o. s. ř. (přezkum zákonnosti a správního uvážení) a protože neshledal žádný důvod pro zrušení správního rozhodnutí a naopak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo v souladu se zákonem, žalobu zamítl. Přitom nedošlo k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu.
Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nelze tedy akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když stěžovateli právo na soudní ochranu a právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, odepřeno nebylo, ale bylo zákonem stanoveným postupem poskytnuto.
Z výše uvedených zjištění a po zhodnocení dílčích závěrů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele a že je nutno pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu