ECLI:CZ:US:2001:1.US.722.2000
sp. zn. I. ÚS 722/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. M., zastoupeného JUDr. I. Č., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2000, sp. zn. 28 Ca 25/96, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2000, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatel domáhal určení, že nepřizvání účastníka řízení na projednávání žaloby v občanském soudním řízení je porušením Listiny základních práv a svobod, hlavy páté, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a o náhradu tím vzniklé škody.
Stěžovatel namítá, že uvedeným usnesením bylo porušeno jeho základní, ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce ve smyslu ustanovení §14 o. s. ř., když napadené usnesení vydala předsedkyně senátu JUDr. E. P., která v minulosti vydala rozhodnutí v jeho právní věci vedené pod sp. zn. 28 Ca 154/93 - žaloba o přezkoumání a zrušení rozhodnutí správního orgánu, jímž byl skončen služební poměr stěžovatele příslušníka Policie ČR.
Dále stěžovatel namítá, že podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, a proto je pojmově vyloučeno, aby taková věc byla vyloučena z pravomoci soudů.
Má tedy za to, že napadené usnesení je v rozporu s čl. 4, 10 a 90 Ústavy ČR, podle nichž ratifikované mezinárodní smlouvy o lidských právech jsou pro Českou republiku bezprostředně závazné a mají přednost před vnitrostátními zákony a soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 3 písm. a), b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého se stát zavazuje zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby jednající v úřední funkci, a zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo a měla možnost právní ochrany.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud, po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu, zjistil, že v odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Praze již stěžovatele poučil o tom, že do pravomoci obecných soudů nepatří rozhodovat o tom, že rozsudkem soudu bylo porušeno základní lidské právo a za porušení tohoto práva přiznávat náhradu škody a že o tom, že soud rozsudkem porušil základní lidské právo zaručené Listinou základních práv a svobod, může rozhodnout jen Ústavní soud ke stížnosti podané k tomuto Ústavnímu soudu v zákonné lhůtě. Své rozhodnutí dále odůvodnil tím, že soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může ve věci jednat. Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Ke stěžovatelově námitce ohledně podjatosti předsedkyně senátu JUDr. E. P. je nutno dodat, že jmenovaná předsedkyně senátu nebyla v žádném osobním vztahu k účastníkům a nebyla zainteresována na výsledku řízení, jak má na mysli ustanovení §14 o. s. ř. Nepodílela se ani na rozhodování v právní věci, v níž podle tvrzení žalobce mu vznikla škoda nesprávným úředním postupem, jejíž náhrady se domáhá, rozhodovala v jeho právní věci o žalobě na přezkoumání a zrušení rozhodnutí správního orgánu, kterým byl skončen jeho služební poměr jako příslušníka Policie ČR.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze postupoval při svém rozhodování zcela v intencích občanského soudního řádu, když pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení zastavil. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně občanských práv a základních svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud dodává, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho hlavní náplní ochrana ústavnosti, tedy ústavní kontrola je svěřena výlučně jemu. Neprovádí ji ani obecné soudy, ani zákonodárný sbor. Stěžovatel se měl se svojí žalobou na určení porušení Listiny základních práv a svobod obrátit formou ústavní stížnosti přímo na Ústavní soud. Nutno však připomenout, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu