ECLI:CZ:US:2001:1.US.726.2000
sp. zn. I. ÚS 726/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti F. T., zastoupeného advokátkou JUDr. R.V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti části napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 1999, č.j. 13 Co 264/99-111, v části jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 1999, č.j. 59 C 147/95-79, ve výroku zamítajícím návrh, aby žalovaní město Ostrava a ČR - Ministerstvo financí ČR byli zavázáni vydat stěžovateli ideální polovinu nemovitostí zapsaných na LV č. 1787, kat. území M. O., označených jako dům č.p. 894 s parcelou č. 538/2 (dále jen "předmětné nemovitosti"), eventuálně aby žalovaní byli zavázáni uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Podání ústavní stížnosti předcházela následující rozhodnutí obecných soudů:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 59 C 147/95, ve věci žalobců (stěžovatel a P. S.) proti žalovaným (1.) městu Ostrava a (2.) České republice - Ministerstvu financí ČR zamítl návrh, aby (I.) žalovaní byli zavázáni vydat stěžovateli předmětné nemovitosti, eventuálně aby žalovaní byli zavázáni uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Okresní soud dále (II.) zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí.
V odůvodnění rozsudku okresní soud především konstatoval, že podle ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je základním předpokladem pro přiznání postavení oprávněné osoby, aby ke dni podání výzvy měla státní občanství ČR. Pokud tato podmínka nebyla splněna, činilo to její výzvu neplatnou a neúčinnou. Podle Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československem a USA (č. 169/1929 Sb.) o příslušnících ČSR, kteří byli nebo budou naturalizováni na území USA, bude se míti za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky USA (čl. 1). Předcházející ustanovení tohoto článku však nebudou platit pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku. Stěžovatel prý byl v USA naturalizován ke dni 7. 6. 1943. Okresní soud z toho dovodil, že platnost citované Úmluvy byla pozastavena v době od 17. 9. 1939 do 7. 5. 1957, tzn. "od první čs. mobilizace do ukončení válečného stavu s Japonskem". Protože prý však válečný stav nemohl vyloučit platnost čl. 1 Úmluvy jednou provždy a jelikož účelem citovaného ustanovení byla obrana před tím, aby se naturalizace domáhaly osoby, které se chtěly zbavit státního občanství proto, aby se mohly vyvázat z povinností, vyplývajících z existence válečného stavu, dospěl okresní soud logickým výkladem Úmluvy k závěru, že existence válečného stavu mohla toliko odložit či pozastavit důsledky dané předchozími ustanoveními. Po odpadnutí překážky, dané válečným stavem, však důsledky naturalizace musely nastat dodatečně. Z toho okresní soud usoudil, že stěžovatel pozbyl státní občanství ČSR nejpozději k 8. 5. 1957 a nebyl prokázán žádný akt, jímž by toto občanství nabyl znovu. Proto okresní soud stěžovatelův návrh zamítl.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 264/99, citovaný rozsudek okresního soudu potvrdil.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud v podstatě zopakoval právní názor soudu prvního stupně, že existence válečného stavu mohla pouze odložit či pozastavit důsledky naturalizace, spočívající ve ztrátě původního státního občanství. Stěžovatel prý proto pozbyl státní občanství ČSR nejpozději k 8. 5. 1957. Ohledně návrhu na určení vlastnictví krajský soud konstatoval, že předmětný majetek převzal stát jako věc, která mu připadla v důsledku vládní dohody mezi ČSSR a USA ze dne 29. 1. 1982, čímž došlo k vypořádání otevřených nároků s vládou USA nebo jejich státními příslušníky. Proto i tato část návrhu musela být zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem zamítl dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě v té části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve výroku výše uvedeném. Ve zbývající části rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud ČR uvedl, že se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož ke ztrátě občanství ČSR došlo podle Úmluvy o naturalizaci "v okamžiku, kdy odpadla překážka stanovená v čl. I odst. 3". Úmluva totiž byla inkorporována do čs. právního řádu za účinnosti zákona č. 121/1920 Sb., jenž vyjádřil zásadu, že "příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky" (§4 odst. 3). Účelu a cíli Úmluvy by prý proto odporovalo, jestliže by se dvojí státní občanství (československé a americké) zachovávalo i poté, co důvody pro úpravu podle čl. I odst. 3 Úmluvy pominuly, a tato výjimka podmíněná mimořádnými okolnostmi, by tím ztratila smysl. Opačný výklad by údajně vedl k nerovnosti mezi státními občany ČSR, kteří nabyli státní občanství USA v průběhu války a mezi občany ostatními. Proto Nejvyšší soud ČR část tuto část dovolání zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR porušil jeho základní právo, zakotvené v čl. 12 odst. 2 Ústavy ČR, podle něhož nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Nejvyšší soud ČR prý porušil i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právo stěžovatele podržet si státní občanství bylo údajně porušeno nejen ve vztahu ke znění "stávajícího ústavního pořádku", nýbrž i s ohledem na znění tzv. květnové ústavy (§165 odst. 2). Stěžovatel uvádí, že dne 7. 6. 1943 nabyl naturalizací občanství USA, avšak i nadále zůstal československým a českým občanem, o čemž mu bylo Okresním úřadem v Karviné dne 14. 1. 1997 vydáno osvědčení. Nejvyšší soud ČR však dospěl k jinému právnímu názoru ohledně výkladu Úmluvy o naturalizaci, a to prý "naprosto proti duchu textu této dohody". Stěžovatel dovozuje, že existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana nemohla pouze odložit či pozastavit důsledky dané předchozími ustanoveními dohody, neboť v opačném případě by došlo k porušení principu právní jistoty.
Proto stěžovatel navrhuje část výroku napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterou bylo dovolání zamítnuto, jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním neztotožňoval), popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se proto zabýval námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti.
Podstata těchto námitek se týká toho, že prý obecné soudy nesprávně zhodnotily otázku státního občanství stěžovatele, když dospěly k závěru, že stěžovatel v důsledku Úmluvy o naturalizaci pozbyl československé státní občanství (nejpozději) v roce 1957. Stěžovatel se domnívá, že dne 7. 6. 1943 sice získal státní občanství USA, nicméně z důvodu existence válečného stavu československé občanství nepozbyl a že proto i v současnosti je státním občanem ČR. Ústavní soud tedy konstatuje, že tvrzená protiústavnost napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR spočívá v právním posouzení účinků Úmluvy o naturalizaci na případy nabytí občanství USA v době existence válečného stavu na straně tehdejší Československé republiky.
Ústavní soud usuzuje, že právní názor obecných soudů, obsažený ve výše citovaných rozhodnutích, je ústavně konformní a koresponduje rovněž s textem a smyslem předmětné Úmluvy. Existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. 1 Úmluvy jednou provždy. Smyslem této úpravy totiž nebylo umožnění dvojího státního občanství, nýbrž vytvoření překážky, zabraňující "vyvázání se z povinností", vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu takto odložené důsledky Úmluvy (v daném případě zánik čs. státního občanství) proto nastaly. Z toho vyplývá, že stěžovatel skutečně pozbyl československé státní občanství nejpozději v roce 1957 a jestliže obecné soudy dospěly k názoru, že z tohoto důvodu mu nebylo možno přiznat postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., neshledal Ústavní soud důvod tento právní závěr - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat.
Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně neporušil.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout, že podle jeho ustálené judikatury chrání tento článek toliko vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na ně. Ani k porušení tohoto práva proto v souzené věci napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nemohlo dojít.
Ústavní soud konečně dovozuje, že napadeným rozsudkem zjevně nemohl být porušen ani čl. 12 odst. 2 Ústavy, podle něhož nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Obecné soudy totiž v souzené věci nerozhodovaly o zbavení státního občanství stěžovatele, nýbrž o důvodnosti jím uplatněného restitučního nároku.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 3. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu