ECLI:CZ:US:2001:1.US.73.2000
sp. zn. I. ÚS 73/2000
Usnesení
I. ÚS 73/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. H. V., zastoupené advokátem JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1999, č. j. 2 Cdon 1837/97-129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 1997, č. j. 9 Co 796/96-103, a rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 26. 6. 1996, č. j. 9 C 346/92-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti napadla shora citovaná rozhodnutí obecných soudů, jakož i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 6. 1996, č. j. 9 C 346/92-85, neboť měla za to, že postupem soudů bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka uvedla, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto její dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Uvedený rozsudek potvrdil citovaný rozsudek Okresního soudu v Lounech, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na uložení povinnosti odpůrci - v této ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - Státnímu statku Ž. (dále jen: "vedlejší účastník"), uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání věci, a to domu čp. 88 s příslušenstvím a stavebním pozemkem, p. č. 35/1, a domu čp. 107 s příslušenstvím se stavebním pozemkem 35/2 v k. ú. L., okr. L. Stěžovatelka se uvedeného nároku domáhala na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "restituční zákon"). Stěžovatelka namítala, že krajský soud odůvodnil svůj výrok, jímž potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu, pouze tím, že se jí nepodařilo prokázat, že by její otec, V. Z., byl vlastníkem předmětných nemovitostí. V důsledku tohoto závěru se pak odvolací soud již nezabýval zkoumáním dalších základních podmínek aplikace restitučního zákona. Podle názoru odvolacího soudu uvedené nemovitosti nebyly zemědělským majetkem, nemělo tedy probíhat přídělové řízení podle dekretu č. 28/45 Sb., nemohl s tímto majetkem ani disponovat Národní pozemkový fond a nemohlo tudíž dojít k jeho přídělu otci stěžovatelky. Stěžovatelka ve své stížnosti zejména nesouhlasila s právní kvalifikací přídělové listiny ze strany obecných soudů a dále s údajným směšováním posouzení zemědělského či nezemědělského charakteru předmětných nemovitostí pro účely případné aplikace zákona o půdě. Uvedla, že aplikace dekretu prezidenta republiky, č. 108/1945 Sb., nevylučovala konfiskaci i nezemědělského majetku a nemohla mít ani vliv na otázku oprávněného nabytí dalším nabyvatelem.
Stěžovatelka namítala, že od počátku uplatňování svých nároků byla přesvědčena, že předmětné nemovitosti mají charakter zemědělského majetku ve smyslu zákona o půdě. Uvedla, že přestože využila veškerých opravných prostředků, skončilo její předchozí řízení podle zákona o půdě neúspěšně, neboť soudy dospěly k závěru, že se v daném případě o zemědělský majetek nejedná.
Nejvyšší soud se se závěry obecných soudů v podstatě ztotožnil. Dovolání stěžovatelky zamítl, neboť se stěžovatelce nepodařilo, dle názoru dovolacího soudu, zpochybnit závěry soudu odvolacího. Stěžovatelka s tímto postupem nesouhlasila a uvedla, že jádrem rozsudku, kterým se zamítá její dovolání, je posouzení zemědělského či nezemědělského charakteru předmětných nemovitostí a dále posouzení, zda přídělové řízení proběhlo podle právního předpisu, podle kterého správně proběhnout mělo, a zda se skutečně jednalo o orgán, který byl v dané věci příslušný. Stěžovatelka vyslovila svůj zásadní nesouhlas s názorem, že předběžná přídělová listina ze dne 19. 4. 1948, č. j. K 1403/48-I, vydaná ministerstvem zemědělství - Národním pozemkovým fondem, je nicotným správním aktem. Uvedla, že při posuzování této listiny je třeba vycházet z ustanovení §§134 a 135 občanského soudního řádu (dále jen: "o. s. ř.").
V závěru své stížnosti stěžovatelka namítala, že postupem obecných soudů zejména tím, že ji soudy nepovažovaly za oprávněnou osobu podle restitučního zákona a nepřiznaly jí opodstatněnost uplatněných nároků, porušily soudy shora citované ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud po zvážení skutkové i právní stránky dané věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není opodstatněná.
Krajský soud se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil tak, že zcela odkázal na rozsudek, který byl ve věci v odvolacím řízení vydán, na jeho skutková zjištění i právní posouzení.
Nejvyšší soud uvedl, že i nadále setrvává na závěrech uvedených ve svém, stěžovatelkou napadeném, rozsudku. Jde jednak o závěr, že podle dekretu č. 108/1945 Sb. mohl být konfiskován i zemědělský majetek uvedený v §4 dekretu č. 12/1945 Sb., to však jen v těch případech, kdy pro konfiskaci takového majetku nebyly dány předpoklady konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jedná se o závěr, že tzv. předběžné přidělení nemovitostí, upravené v §22 zákona č. 90/1947 Sb., lze vztáhnout jak na majetek konfiskovaný podle dekretu č. 12/1945 Sb., tak také na majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření rovněž uvedl, že stěžovatelka se mylně domnívá, že jádrem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je "posouzení zemědělského či nezemědělského charakteru předmětných nemovitostí". Citovaný rozsudek naopak vychází ze závěru, že byly-li nemovitosti - bez ohledu na jejich charakter - podle ničím nezpochybněného zjištění soudů obou stupňů konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb., byly věcně příslušnými orgány k přídělu takového majetku - v závislosti na jeho rozsahu (velikosti) - okresní národní výbory, zemské národní výbory, příslušná ministerstva (u průmyslového majetku a velké majetkové podstaty) a ve zkráceném přídělovém řízení ve vztahu k malým a středním majetkovým podstatám osídlovací úřady. Naproti tomu věcně příslušným orgánem pro příděl zemědělského majetku konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb. bylo ministerstvo zemědělství. Pro věcnou příslušnost k rozhodování o přídělu nebylo rozhodující, zda šlo o zemědělský či nezemědělský majetek, směrodatné bylo pouze to, zda konfiskace proběhla podle dekretu č. 108/1945 Sb., anebo podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k předmětné stížnosti reagoval rovněž na námitku stěžovatelky v tom směru, že pouze nedostatek pravomoci, nikoli však nedostatek věcné příslušnosti, má za následek nicotnost správního aktu. K této námitce poukázal Nejvyšší soud na svou judikaturu - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11, v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pod č. 49, v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, podle jehož druhé právní věty je správní akt, vydaný tzv. absolutně nepříslušným orgánem, správním aktem nicotným. V podrobnostech odkázal soud na odůvodnění citovaného rozhodnutí. Nejvyšší soud dále odkázal v předmětné věci zejména na odůvodnění napadeného rozsudku, včetně jeho závěrů učiněných na podkladě R 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k nicotným (nulitním) aktům.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech podle restitučního zákona, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil dovolání. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. napadla právní závěr, že nemovitosti nepřešly na stát z vlastnictví jejího otce a s odkazem na ust. §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. stěžovatelka namítala, že v daném případě šlo o zemědělský majetek. Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) ve smyslu ust. §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly skutkovou i právní stránkou předmětné věci. Soudy zejména řádně zdůvodnily předmět konfiskace jak podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen dekret č. 12/1945 Sb.), tak i podle pozdějšího dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen: "dekret č. 108/1945 Sb."). Předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl zemědělský majetek, jímž se pro účely postupu podle tohoto dekretu rozuměla zemědělská a lesní půda, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho částí. Ve smyslu §17 dekretu č. 108/1945 Sb. se tento dekret nevztahoval na zemědělský majetek, který byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a podle obdobných předpisů platných na Slovensku. Na provedení knihovního pořádku ohledně majetku konfiskovaného podle obou shora citovaných dekretů se vztahoval zákon č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů, vztahujících se na přidělený majetek. S přihlédnutím ke všem okolnostem soudy správně dovodily, že tzv. předběžné přidělení nemovitostí, upravené v ustanovení §22 zákona č. 90/1947 Sb., lze vztáhnout jak na majetek konfiskovaný podle dekretu č. 12/1945 Sb., tak i na majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb. Věcně příslušnými orgány k přídělu majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb., jímž byl podle závěru obecných soudů i sporný majetek, byly podle charakteru tohoto majetku okresní národní výbory, zemské národní výbory, resp. příslušná ministerstva a ve zkráceném přídělovém řízení ve vztahu k malým a středním majetkovým podstatám osídlovací úřady. Naproti tomu věcně příslušným orgánem pro příděl zemědělského majetku, konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb., bylo ministerstvo zemědělství. Pro věcnou příslušnost k rozhodování o přídělu nebylo rozhodující, zda šlo o zemědělský či nezemědělský majetek. Směrodatná byla pouze okolnost, zda konfiskace proběhla podle dekretu č. 108/1945 Sb. nebo podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Obecné soudy dospěly ke správnému závěru v tom smyslu, že pokud z provedených důkazů nelze dovodit, že by se v daném případě jednalo o průmyslový majetek či velkou majetkovou podstatu, byl k přídělu věcně příslušný okresní národní výbor, resp. nejvýše zemský národní výbor, ve zkráceném přídělovém řízení pak osídlovací úřad na návrh místního či okresního národního výboru. Jelikož předběžnou přídělovou listinu ze dne 19. 4. 1948, č. j. K 1403/48-I, z níž stěžovatelka odvozovala vznik vlastnického práva svého právního předchůdce ke sporným nemovitostem, vydalo v daném případě ministerstvo zemědělství - Národní pozemkový fond, tedy orgán k tomu absolutně věcně nepříslušný, je tato listina nicotným (nulitním) správním aktem, tzn. aktem, jehož vady jsou natolik závažné (co do "záporné kvality" vady), že se nemůže uplatnit presumpce jejich správnosti. Nejvyšší soud k dané problematice blíže vysvětlil, že nicotné akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (anebo aktů samotných), nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Obecné soudy nepochybily, pokud s odvoláním na výše uvedenou judikaturu dovodily, že takový akt není způsobilý vyvolat žádné právní účinky a na jeho základě ani nemohlo vzniknout právnímu předchůdci stěžovatelky vlastnické právo k požadovaným věcem. Z tohoto závěru obecných soudů vychází i jejich odkaz, resp. případná vazba na ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. - dané ustanovení nelze uplatnit, neboť z neexistujícího aktu nemůže soud vycházet.
V návaznosti na výše uvedené neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů pochybení či porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto dospěl k závěru, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu