ECLI:CZ:US:2001:1.US.737.2000
sp. zn. I. ÚS 737/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2000, č.j. 29 Ca 194/99-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2000, č.j. 29 Ca 194/99-39, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 2.4.1999, zn. 4482-0101-01/98/95B, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 17.8.1998, č.j. 29-125/CD/98 B, kterým mu bylo dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v částce 118 027,- Kč. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel uvedl, že citovaná rozhodnutí jsou nezákonná, neboť odporují ust. §75 odst. 1 písm. a) bodu 1. celního zákona a že těmito rozhodnutími byl zkrácen na svých právech. Vzhledem k tomu má stěžovatel zato, že postupem Krajského soudu v Brně byla porušena jeho základní práva zaručená Ústavou ČR, resp.Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika určení celní hodnoty, konkrétně kvalifikace povahy částek zaplacených stěžovatelem zahraničnímu smluvnímu partnerovi jako "nákupní provize", která se při určování celní hodnoty nepřipočítává ke skutečně placené ceně. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že z hlediska skutkového jde o obdobný případ téhož stěžovatele, o kterém již Ústavní soud opakovaně rozhodoval (např. usnesením ze dne 18.4.2001, sp. zn. I. ÚS 583/2000), a proto odkazuje na zjištění uskutečněná v tomto řízení.
Ohledně právního hodnocení Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se domáhá přezkumu rozhodnutí Krajského soudu v Brně Ústavním soudem tak, jako by tento soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Je přitom notorietou, kterou Ústavní soud znovu připomíná, že mu taková role nepřísluší. Stěžovatel učinil středobodem ústavní stížnosti polemiku se závěry obecného soudu a celních orgánů ohledně obsahu pojmu "nákupní provize", přičemž převážně opakuje argumenty, které uplatnil v předcházejících opravných prostředcích (v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu a ve správní žalobě). S těmito argumenty se orgány odpovídajícím způsobem vypořádaly. Nutno podotknout, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo vydáno na základě stěžovatelovy žaloby, kdy soud přezkoumal předcházející rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté, hlavy druhé obč. soudního řádu. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumání správního rozhodnutí, ovládaných kasačním principem, soud postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 obč. soudního řádu, hodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a vyvodil adekvátní závěry.
V rámci plnění své povinnosti tvrzení stěžovatel pouze obecně uvedl, že považuje napadený rozsudek a jemu přecházející rozhodnutí v celním řízení za nezákonná pro rozpor s ust. §75 odst. 1 písm. a) bodu 1. celního zákona, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí, která by vedla k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti. Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod nebylo shledáno, protože stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak nebylo specifikováno), že by mu nebyla jako účastníku řízení poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 96 Ústavy), či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu