ECLI:CZ:US:2001:1.US.752.2000
sp. zn. I. ÚS 752/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele O. L., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2000, sp. zn. 25 Co 102/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2000.
Ve svém návrhu napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, uvedený v záhlaví tohoto usnesení, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 14 C 138/99, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. 14 C 138/99, kterým tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 18 080,-- Kč s 18% úrokem s tím, že žalobce neprokázal, že žalovaný, nyní stěžovatel, u něho objednal přepravu zboží. Krajský soud tento rozsudek změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 18 080,40 Kč s 18% úrokem od 29. 4. 1999 do zaplacení.
Stěžovatel dovozuje, že uvedeným soudním rozhodnutím bylo porušeno jeho právo zaručené Ústavou ČR (zejména v čl. 90 - soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a čl. 95 - vázanost soudce při rozhodování zákonem) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí stojí na závěrech soudu o uzavření smlouvy o přepravě věci, tedy na skutkovém zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá i na nesprávném právním posouzení věci.
Doplněním ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 11. 7. 2001, se stěžovatel vyjadřoval k datu doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Uvedl, že v období 7. až 27. října 2000 se nezdržoval v místě svého bydliště a tuto skutečnost doložil písemnými potvrzeními své manželky a další paní, u níž se měl zdržovat.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
K posouzení oprávněnosti námitek stěžovatele přikročil Ústavní soud k vyžádání vyjádření k ústavní stížnosti a k vyžádání spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 14 C 138/99.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že všechny důvody vedoucí odvolací soud k rozsudku, který je stěžovatelem napaden, jsou vyjádřeny v jeho odůvodnění.
Ze spisového materiálu Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil následující: žalobce ČSAD Jindřichův Hradec, a. s., podal dne 22. 9. 1998 žalobu na stěžovatele o zaplacení peněžní částky 18 080,40 Kč s příslušenstvím, neboť provedl na základě objednávky stěžovatele ze dne 25. 10. 1996 přepravu zboží a za ni účtoval dle dispozic objednatele fakturou ze dne 6. 11. 1996 na adresu M. sport J. K. částku 18 080,40 Kč. Uvedený subjekt ji však nikdy nezaplatil a žalobce zjistil, že ani neexistuje. Proto se se žádostí o zaplacení obrátil na žalobce, který se bránil tvrzením, že objednávku učinil ze svého faxu, ale pouze proto, že o to byl požádán panem K. z Prahy, který neměl vlastní fax.
Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 20. 10. 1999,
sp. zn. 14 C 138/99, žalobu zamítl s tím, že mezi účastníky neexistoval smluvní vztah, na základě kterého by se mohl žalobce důvodně domáhat zaplacení žalované částky a že žalobce neprokázal, že to byl stěžovatel, kdo objednal přepravu zboží.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a poukázal v něm na to, že přeprava zboží byla objednána dne 25. 10. 1996 na hlavičkovém papíře společnosti stěžovatele, objednávka jím byla podepsána a také opatřena razítkem jeho firmy. Přeprava byla objednána na 25. až 26. 10. 1996 s tím, že přesný termín přepravy bude dohodnut osobně. Uvedl, že z okolností, za jakých byla objednávka činěna, vyplývá, že stěžovatel musel být v kontaktu s p. K. a spolu s ním objednávat přepravu.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 22. 9. 2000,
sp. zn. 25 Co 102/2000, k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatele zavázal k úhradě žalované částky. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o přepravě věci podle obchodního zákoníku, ze které žalobce plnil, a proto mu podle citovaného zákoníku přísluší úplata.
Do uvedeného rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž uváděl shodné důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím soudu jako v ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem sp. zn. 33 Odo 131/2001, ze dne 30. 4. 2001, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel se především dovolává ochrany svého práva na spravedlivý a nestranný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které bylo porušeno jednáním Krajského soudu v Hradci Králové, který nakonec vydal rozhodnutí, které je dle názoru stěžovatele v rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Ze spisového materiálu, jak uvedeno výše, vyplývá, že krajský soud postupoval v řízení o návrhu na zaplacení 18 080,40 Kč s příslušenstvím, resp. o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Na uvedené řízení se vztahují základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásada dispoziční, z níž pro účastníky soudního řízení vyplývá, že mají uvádět své návrhy a dokazovat svá tvrzení. Soud v tomto řízení není veden zásadou oficiality. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za předpokladu, že v řízení před obecnými soudy byla respektována zásada volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
V předmětné věci tato zásada dodržena byla, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, týkající se porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ve vazbě na čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, není důvodná.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu