ECLI:CZ:US:2001:1.US.758.2000
sp. zn. I. ÚS 758/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky C.P., a. s., zastoupené ing. P. Z., ředitelem společnosti, právě zastoupeným Mgr. P. D., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 24 C 65/2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2000, sp. zn. 19 Co 2353/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo přezkoumáno jemu předcházející, rovněž v záhlaví uvedené, rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci náhrady škody ve výši 10 000 000,-- Kč. Namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby obě rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§71 odst. 1 citovaného zákona).
V daném případě stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ve věci náhrady škody ve výši 10 000 000,-- Kč. Ve skutečnosti ovšem jde - jak naznačují i obecné soudy - o soudně vymahatelnou pohledávku, resp. vrácení bezdůvodného obohacení vůči soukromé právnické osobě, kterou se stěžovatelka pokouší vymáhat jako náhradu škody vůči státu, nicméně neúspěšně, neboť právní důvody takové náhrady nejsou dány.
Ústavní soud proto považuje za nesporné, že stěžovatelka má k dispozici nevyčerpané právní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. K tomu Ústavní soud dodává, že není nějakou náhradní rozhodující institucí, které by bylo možno využít, protože navrhovatel nemůže či nechce platit soudní poplatky. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Je si třeba proto uvědomit, že ústavní stížnost je zvláštním právním prostředkem, který lze úspěšně využít právě jen v situacích, kdy již žádný jiný prostředek k ochraně práva neexistuje.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoliv ústavně zaručené právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu, existuje (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), tuto náhradu lze uplatňovat pouze za podmínek a postupem stanoveným zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Toliko okrajovou (podružnou) námitkou o nepřiměřené tvrdosti, spočívající v uložení povinnosti uhradit náklady vzniklé žalovanému při odvolacím řízení, se Ústavní soud blíže nezabýval (ostatně stěžovatelka ani neuvedla žádnou ústavně-právní argumentaci) a toliko konstatoval, že posouzení, zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné (§150 o. s. ř.), je samostatnou, autonomní úvahou obecného soudu, kterou Ústavní soud nepřezkoumává. Výhradu porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv shledal Ústavní soud nepřípadnou, neboť vlastnické právo není vůbec předmětem sporu. Závazkové vztahy - navíc sporné - pod ochranu čl. 11 Listiny základních práv a svobod nespadají. Právní teorie i soudní praxe je totiž jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (srov. §488 a násl. obč. zákoníku) a nikoliv právem věcným, a proto nezakládá vlastnický vztah věřitele k věci, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, tj. nevyvolala soudní řízení o navrácení bezdůvodného obohacení. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu