ECLI:CZ:US:2001:1.US.76.2000
sp. zn. I. ÚS 76/2000
Usnesení
I. ÚS 76/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. P., zast. JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 14 Nc 866/99-199, ze dne 24. 11. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 14 Nc 866/99-199, ze dne 24. 11. 1999. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele na přikázání věci, sp. zn. 5 P 434/97, z Obvodního soudu pro Prahu 5 jinému soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti obšírně uvádí důvody, které je dle jeho názoru dokládají podjatost soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. L., která v řízenín o návrhu na přikázání věci jinému soudu předsedala příslušnému senátu Městského soudu v Praze. V této souvislosti se dovolává postupu soudkyně ve věcech, sp. zn. 5 P 434/97, 26 C 176/96, E 942/98, když popisuje její údajná pochybení. V postupu soudu spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého usnesení Městského soudu v Praze, které je touto ústavní stížností napadeno, Ústavní soud zjistil, že ve věci se jedná o řízení o návrhu otce na snížení výživného a o návrhu matky na určení výživného otci nezletilých dětí za dobu před rozvodem. V této věci podal stěžovatel (otec) návrh na přikázání věci jinému soudu, což odůvodnil tím, že matka nezletilé nastupuje do pracovního poměru k Obvodnímu úřadu Městské části Praha 5 na odbor sociálních věcí. Stěžovatel tak vyslovil pochybnosti o nestrannosti opatrovníka nezletilé, kterým je právě Městská část Praha 5. Další návrh na přikázání věci jinému soudu odůvodnil stěžovatel tím, že tajemnice Obvodního soudu pro Prahu 5 byla dlouholetou spolupracovnicí a kamarádkou matky nezletilých dětí. Městský soud v Praze návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že důvodem pro přikázání věci jinému soudu je vyloučení všech soudců příslušného soudu pro jejich podjatost. V této věci však otec ve svých návrzích podjatost soudců nenamítá a netvrdí ani žádné skutečnosti, které by vzbuzovaly obavu o jejich nepodjatosti.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s odvoláním na ustanovení §237 odst. 1 písm. g), 241 odst. 3 písm. b), c) a d) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 1. 12. 2000, č. j. 30 Cdo 1653/2000-241, dovolání odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí Městského soudu v Praze není rozhodnutím odvolacího soudu, a proto proti němu není dovolání přípustné.
Ústavní soud po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustálené a obecně známé judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Příslušnost soudů je zakotvena v procesním předpisu, jímž je občanský soudní řád. Jak místní, tak věcná příslušnost soudů upravená tímto předpisem má především za cíl naplnit ústavní zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Paragraf 12 odst. 2 občanského soudního řádu, na jehož základě stěžovatel dle svého tvrzení přikázání věci jinému soudu požadoval, tuto zásadu zákonným způsobem prolamuje, a to s ohledem na vhodnost delegace jinému než místně příslušnému soudu z důvodu hospodárnosti či rychlosti řízení. Rozhodování o této delegaci, na níž není právní nárok, pak zákon svěřuje do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich postup přehodnocovat, pokud však současně postupují ve shodě s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci návrh stěžovatele zamítl a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud v jeho postupu neshledal porušení žádných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Ústavní soud pouze dodává, že pokud stěžovatel měl pochybnosti o nepodjatosti soudkyně Městského soudu v Praze, bylo na místě postupovat dle §15 odst. 2 občanského soudního řádu.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. prosince 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu