ECLI:CZ:US:2001:1.US.760.2000
sp. zn. I. ÚS 760/2000
Usnesení
I. ÚS 760/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného advokátkou JUDr. J. V., proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 10 Co 843/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud se svou ústavní stížností podáním doručeným soudu dne 27. 12. 2000 s tím, že měl za to, že Krajský soud v Plzni svým shora uvedeným rozhodnutím porušil jeho základní práva vyplývající z Ústavy ČR a z Listiny základních práv a svobod.
Ke své stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým se omezuje styk stěžovatele, jako otce nezletilého J. M., s tímto nezletilým.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soudy při svém rozhodování přihlédly zejména k tvrzení matky dítěte, která uvedla, že stěžovatel je pravděpodobně členem neregistrované náboženské sekty. Stěžovatel citoval z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který v této souvislosti uvedl: "... nelze však pominout otcovy mimopracovní aktivity a v zájmu nezletilého je třeba jejich vývoj ověřovat". Stěžovatel vyslovil názor, že postupem krajského soudu došlo konkrétně k porušení ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to neoprávněným zásahem do práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými. Dále došlo, dle názoru stěžovatele, k porušení ustanovení čl. 16 odst. 4 Listiny, podle něhož může být výkon těchto práv omezen toliko zákonem. Stěžovatel konečně namítal i porušení ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl 2 odst 4 Ústavy ČR, podle kterých může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 6. 2000, č. j. 18 C 43/99-63, zrušil.
Ústavní soud při posuzování předmětné věci musel nejprve zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonem požadované procesní podmínky. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 25. 10. 2000. Ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, rozhodnutí se doručuje pouze tomuto zástupci a nikoli účastníkovi. Z přiložených listinných materiálů je zřejmé, že stěžovatel byl v předmětném řízení zastoupen advokátem JUDr. M. Z. Den předání předmětné písemnosti stěžovateli, ke kterému mělo dle vyjádření stěžovatele dojít dne 28. 11. 2000, tedy nemá z hlediska počítání lhůt žádnou právní relevanci. V návaznosti na citované kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se den doručení rozhodnutí o posledním pravomocném prostředku právnímu zástupci stěžovatele již počítá do uvedené lhůty (na rozdíl od počítání lhůt podle ustanovení §57 odst. 1 o. s. ř.). Posledním dnem 60 denní lhůty tedy byl den 23. 12. 2000. Pokud Ústavní soud obdržel předmětnou stížnost dne 27. 12. 2000, jednalo se o 64. den od doručení posledního pravomocného prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Návrh byl tedy podán po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen návrh stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. února 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu