ECLI:CZ:US:2001:1.US.766.2000
sp. zn. I. ÚS 766/2000
Usnesení
I. ÚS 766/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v právní věci stěžovatele Z. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 11 To 513/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ke své stížnosti uvedl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 9. 2000, sp. zn. 10T 61/2000, odsouzen pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ust. §249a odst. 1 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v době od 6. 10. 1998 do 28. 4. 2000 (kdy převzal obvinění), bez právního důvodu užívá byt č. 421 v domě čp. 109 v obci L., okr. Rychnov nad Kněžnou, a to přesto, že na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 4 C 7/93 (který nabyl právní moci dne 7. 1. 1994), se stal výhradním nájemcem předmětného bytu Z. N. (dále jen: "vedlejší účastník"). Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. 7 C 23/94 (který nabyl právní moci dne 29. 10. 1996), bylo stěžovateli nařízeno vyklidit byt vedlejšího účastníka a vyklizený jej oprávněnému uživateli do tří dnů od právní moci rozsudku předat, což však stěžovatel neučinil a byt nevyklidil.
Stěžovatel dále uvedl, že dne 5. 10. 2000 podal proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu odvolání, které krajský soud napadeným rozhodnutím podle §256 tr. řádu zamítl.
Stěžovatel namítal, že se v předmětném bytě zdržuje se souhlasem své družky Ž. N., se kterou vede společnou domácnost a společně vychovávají nezletilé dítě. Podle názoru stěžovatele jeho družce svědčí právo bydlení dle ustanovení §712 odst. 6 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů se také stěžovatel necítí být vinným dle ust. §249a odst. 1 tr. zák. V závěru své stížnosti vyslovil stěžovatel přesvědčení, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť v důsledku tohoto rozhodnutí bylo otci nezletilého dítěte upřeno jeho právo na výchovu dítěte, přičemž je stěžovatel pod hrozbou dalšího odsouzení pro spáchání výše uvedeného trestného činu se nucen z předmětného bytu odstěhovat. Protože Ž. N. nemá jinou možnost bydlení, mohlo by dojít k nenapravitelnému narušení vztahu mezi otcem a synem, a to v případě, kdy stěžovatel jako otec dítěte naprosto vzorně plní své rodičovské povinnosti, a to jak péčí, tak i hmotným zabezpečením dítěte.
Po posouzení skutkového i právního stavu dospěl Ústavní soud v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatele je nepřípustná.
Z přiloženého spisového materiálu k uvedené věci jednoznačně vyplývá, že na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 4. 1993, sp. zn. 4 C 7/93, došlo ke zrušení práva společného nájmu bývalým manželům N. a výhradním nájemcem bytu se stal vedlejší účastník, přičemž právo jeho bývalé manželky Ž. N. skončí dnem, kdy jí bude zajištěn přiměřený náhradní byt (po zajištění přiměřeného náhradního bytu bude tato povinna se z bytu odstěhovat do 15 dnů, byt vyklidit a odevzdat vedlejšímu účastníkovi). Na tento rozsudek navazuje další rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. 7 C 23/94, podle kterého je stěžovatel povinen předmětný byt vyklidit a předat jej do tří dnů od právní moci rozhodnutí vedlejšímu účastníkovi. S posledně uváděným rozsudkem dále souvisí exekuční rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 11. 1997 a 19. 3. 1998, sp. zn. E 1065/96, kterými bylo vyklizení předmětného bytu nařízeno. Na základě těchto rozhodnutí se stěžovatel zdržuje v předmětném bytě bez právního důvodu.
Z uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení pak následně vycházelo i řízení trestní v uvedené věci.
Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda stěžovatel před podáním své ústavní stížnosti vyčerpal všechny prostředky, které mu platná právní úprava k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud přitom vycházel ze stěžovatelem vysloveného přesvědčení, že postupem soudů došlo k údajnému porušení jeho základního lidského práva upraveného v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle citovaného ustanovení je péče o děti a jejich výchova právem rodičů. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
V předmětné věci je zapotřebí vycházet z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. 7 C 23/94, ve kterém byla stěžovateli uložena povinnost předmětný byt vyklidit. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatel proti předmětnému rozhodnutí nepodal řádný opravný prostředek, nevyčerpal všechny prostředky, které mu platná právní úprava k ochraně jeho namítaného práva poskytuje. Všechna další rozhodnutí obecných soudů, a to včetně řízení trestního, na uvedené rozhodnutí navazují. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 10. 1996. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ze dne 21. 12. 2000 uvádí, že se mu v předmětné věci jedná výhradně o právo spojené s výchovou dítěte, jemuž je ke dni podání stížnosti šest let. Je tedy zřejmé, že v době vydání inkriminovaného rozhodnutí o povinnosti stěžovatele vyklidit byt, nezletilé dítě již žilo a že tedy při nevyužití opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí stěžovatel věděl, resp. mohl vědět, jaké právní následky mohou být s tímto jeho opomenutím spojené a veškerá jeho argumentace, uváděná v předmětné stížnosti, mohla být využita v rámci řádného opravného prostředku.
Ústavní soud v předmětné věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná, neboť stěžovatel před podáním své ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje obnova řízení. Po posouzení předmětné ústavní stížnosti z pohledu její nepřípustnosti se již Ústavní soud nezabýval hmotněprávní stránkou uvedené věci, jakož otázkou stěžovatelem zpochybněné další rodičovské výchovy, která dle názoru Ústavního soudu je stěžovatelem (v návaznosti na výše uvedené) vyslovena ryze účelově.
Ústavní soud vzhledem k shora uvedeným skutečnostem, jakož i vzhledem k okolnosti, že se stěžovateli nepodařilo prokázat žádné porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod postupem obecných soudů, byl nucen návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. dubna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu