ECLI:CZ:US:2001:1.US.77.01
sp. zn. I. ÚS 77/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. A. K., advokátem., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. 34 C 110/99, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 1 Co 216/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2001, se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným - České republice, zastoupené Ministerstvem vnitra ČR, plk. O. T., mjr. J. P. - bylo uloženo upustit od tvrzení, že její manžel pplk. A. B. byl zloděj, který okrádal své kolegy a jako zloděj byl propuštěn, že rozprodával své věci, protože byl ve finanční tísni a že si od jednoho z kolegů půjčil barevnou televizi, kterou pak věnoval svému synovi a původnímu majiteli poradil, aby si koupil jinou, dále aby Česká republika, zastoupená Ministerstvem vnitra ČR, zveřejnila prostřednictvím České tiskové kanceláře omluvné prohlášení a aby zaplatila stěžovatelce Kč
1 000 000,--. Rovněž se domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Stěžovatelka je toho názoru, že uvedenými rozsudky bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv i práv jejího zesnulého manžela, zakotvených v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, ...), v čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví).
Stěžovatelka tvrdí i porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neboť uvedené rozsudky nesplňují požadavky tímto ustanovením na ně kladené.
Porušení svých ústavních práv pak spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, zejména ve skutečnosti, že výroky představitelů Policie ČR nebyla snížena jen památka vážnosti jejího manžela, ale je zásahem do práva na ochranu občanské cti a lidské důstojnosti její a jejich dětí. Uvádí, že soudy při posuzování střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti přijaly tvrzení Ministerstva vnitra, že při důsledném dodržení principu presumpce neviny by veřejnost nikdy nebyla obeznámena s nejpravděpodobnější příčinou sebevraždy a teorie jiných smyšlených motivů sebevraždy by stále trvala a vyvolala tak i nejistotu v řadách policistů.
K podanému návrhu ústavní stížnosti byl Ústavní soud nucen opětovně konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 110/99, Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu odvolacího ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 1 Co 216/2000 zjistil, že vrchní soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a k dané problematice uvedl, že základním předpokladem odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti je existence zásahu, který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý chráněná práva narušit, popřípadě ohrozit. Protože žalovaní v uvedené věci z důvodu spekulací tisku, v souvislosti s úmrtím manžela stěžovatelky i s úmrtím dalších policistů, podali pravdivé vysvětlení o důvodech propuštění manžela stěžovatelky ze služebního poměru, nedošlo jejich jednáním k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně ani jejího zemřelého manžela.
Obsahem vlastní ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které stěžovatelka vznášela již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecného soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze se námitkami stěžovatelky, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (náležitosti rozsudku). Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud má za to, že v řízení před oběma soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132
o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy obou stupňů, nedošlo.
Ve světle shora uvedeného nelze tedy akceptovat stěžovatelkou namítané porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když stěžovatelce soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když oprávněnost zásahu do jejího soukromého a rodinného života byla posouzena v řádném řízení před soudem.
Pokud se týká námitky porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nejeví se tato námitka patřičnou, neboť toto ustanovení zakotvuje problematiku tzv. správního soudnictví.
Z výše uvedených zjištění a zhodnocení dílčích závěrů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a že je nutno pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu