ECLI:CZ:US:2001:1.US.79.2000
sp. zn. I. ÚS 79/2000
Usnesení
I. ÚS 79/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. W., zastoupené advokátem JUDr. L. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 1999, č. j. 12 Co 281/99-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala postupem obecných soudů porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Ke své stížnosti blíže uvedla, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 1998, č. j. 42 E 1186/98-15. Tímto usnesením nařídil soud prvního stupně výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které byly a jsou údajně nadále v bezpodílovém spoluvlastnictví (nyní společném jmění) manželů, tzn. v předmětném řízení povinného M. W. (dále jen: "vedlejší účastník") a stěžovatelky.
Krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka namítala, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se uvádí k nákladům řízení, že povinnosti k jejich úhradě se ukládají povinným, přičemž použití množného čísla má údajně poukazovat na fakt, že i stěžovatelku považuje odvolací soud za povinnou a tedy účastnici řízení.
Stěžovatelka uvedla, že předmětná usnesení obecných soudů pomíjejí určité právně významné skutečnosti. Odvolací soud se dle názoru stěžovatelky nezabýval otázkou, zda a kdy došlo k zániku bezpodílového jmění manželů, resp. společného jmění manželů (dále jen: "SJM"). SJM stěžovatelky bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 1996, č. j. 11 C 45/96-11. Stěžovatelka namítala, že uplynutím času došlo k následku, že dnem 29. 4. 1999 (rozsudek o zrušení SJM nabyl k tomuto dni právní moci), bylo SJM veškerých nemovitostí ze zákona přeměněno na podílové spoluvlastnictví, přičemž stěžovatelka se stala vlastnicí ideální 1/2 každé nemovitosti (u nemovitostí v katastrálním území R. pak vlastnicí ideální 1/4 nemovitostí). Tomu odpovídající podnět byl předložen písemně Katastrálnímu úřadu v Olomouci dne 11. 5. 1999 a uvedená změna byla zapsána na příslušných listech vlastnictví s uvedením, že se jedná o vznik práva ze zákona. Stěžovatelka ve své stížnosti dále poukazovala na okolnost, že pokud soudy měly pochybnost o tvrzeních z její strany a ze strany vedlejšího účastníka, měly si správnost těchto tvrzení ověřit v katastru nemovitostí anebo vyzvat stěžovatelku k doložení těchto skutečností a nařídit jednání za její účasti. Nic z toho se však nestalo.
Stěžovatelka vyslovila k postupu soudů zásadní námitku v tom smyslu, že nesprávným postupem obecných soudů jí byla odňata možnost jednat před soudem, dále že byla stěžovatelka zkrácena na svých právech a že došlo k popření jejího vlastnictví k předmětným nemovitostem.
V návaznosti na shora uvedené stěžovatelka měla za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod uvedených v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhovala, aby napadené rozhodnutí krajského soudu v Ostravě bylo zrušeno.
Stěžovatelka ve své stížnosti rovněž uvedla, že dne 17. 1. 2000 podala proti napadenému usnesení dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, přičemž byla nesprávným postupem soudů stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatelka své podání k Ústavnímu soudu odůvodnila s ohledem na lhůtu uvedenou v ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se v předmětné věci musel nejprve po procesní stránce zabývat otázkou, zda stěžovatelka ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu před podáním své ústavní stížnosti vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Do té doby je zapotřebí pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. O nevyčerpání všech prostředků půjde zpravidla i tehdy, pokud by byla ústavněprávní argumentace shodná s argumentací, kterou stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy a kterou předkládá i soudu dovolacímu. Ústavní soud podotýká, že v každém případě je však ze strany stěžovatele dána v takovém případě povinnost svůj procesní postup "dotáhnout do konce", tzn. dovolání podat. Každý jiný přístup by zakládal nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, a to mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních.
Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu, pokud k takovému podání budou dány ústavněprávní důvody.
V návaznosti na shora uvedené se již Ústavní soud nezabýval hmotněprávní stránkou předmětné věci, neboť byl nucen návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. března 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu