ECLI:CZ:US:2001:1.US.89.01
sp. zn. I. ÚS 89/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele L. O., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 1 To 1214/2000, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. PP 254/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 9. 2. 2001, které Ústavní soud obdržel dne 14. 2. 2001.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. PP 254/2000, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 1 To 1214/2000, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení .
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými usneseními obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho došlo i k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V návrhu své ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že se obecné soudy řádně nezabývaly a odpovídajícím způsobem nevyhodnotily resocializační program, který plní odsouzený ve výkonu trestu.
Stěžovatel je tak toho názoru, že jsou v jeho věci splněny zákonné předpoklady vymezené ustanovením §61 odst. 1 písm. a) trestního zákona a tudíž lze očekávat, že v případě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bude vést řádný život.
Dne 7. 3. 2001 Ústavní soud obdržel doplnění návrhu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel poukazuje na porušení zákona Okresním soudem v Ostravě, který konal řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel je přesvědčen, že senát tohoto soudu byl ovlivněn tvrzenou přítomností státní zástupkyně při závěrečné poradě soudu a namítá podjatost soudu vůči své osobě.
Při posuzování ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnost stěžovatele, doplnění ústavní stížnosti a výše napadených usnesení obecných soudů, dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90, čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není návrh ústavní stížnosti důvodný.
Ústavní soud předně konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť tato otázka je především řešena v působnosti obecných soudů. Při rozhodování o podmíněném propuštění je třeba, aby obecné soudy zjišťovaly všechny okolnosti, které souvisejí s osobou odsouzeného, zejména jeho osobní a charakterové vlastnosti, celkový postoj ke společenskému řádu a k společenským zájmům, prostředí, ve kterém žil, celý jeho dosavadní život a jeho trestnou činnost.
Ústavní soud z napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody ve výměře pěti roků a šesti měsíců, který mu byl uložen pro trestné činy podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a §118 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona.
Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně je patrno, že soud neshledal ve věci stěžovatele splnění zákonných předpokladů podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Soud při rozhodování o žádosti stěžovatele vycházel jednak z hodnocení stěžovatele za dobu výkonu trestu, které vyznělo v jeho prospěch, na straně druhé však bylo poukázáno na výrazný sklon stěžovatele k páchání trestné činnosti majetkové povahy a na rozsah této trestné činnosti. Na základě těchto zjištěných skutečností, soud prvního stupně žádost stěžovatele podle §331 odst. 1 trestního řádu zamítl.
Krajský soud, který se věcí zabýval na základě stížnosti stěžovatele, se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a jako věcně správné je potvrdil. Z odůvodnění jeho usnesení je patrné, že se zabýval i námitkami stěžovatele stran nevyhovění jeho žádosti soudem prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi vypořádal. Krajský soud se taktéž zabýval otázkou, zda pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody bude postačující k tomu, aby se stěžovatel zdržel páchání dalších trestných činů. Krajský soud v této otázce dospěl jako soud prvního stupně k závěru, že vzhledem k závažnosti trestných činů stěžovatele, jejich charakteru i ke stanovenému konci trestu na den 23. 3. 2002, je žádost stěžovatele spíše předčasná a stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud po zhodnocení ústavní stížnosti stěžovatele a napadených usnesení obecných soudů, dospěl k závěru, že obecné soudy věnovaly náležitou pozornost zjištění a následnému zhodnocení všech rozhodných skutečností, majících význam při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §61 a násl. trestního řádu. Obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud se také zabýval doplněním ústavní stížnosti, v němž stěžovatel rozšířil důvody ústavní stížnosti o podjatost soudu v jeho věci, kterou dovozuje z údajné přítomnosti státní zástupkyně při poradě senátu.
V této souvislosti Ústavní soud opětovně poukazuje na odůvodnění usnesení krajského soudu, z něhož je patrno, že stěžovatel námitku podjatosti Okresního soudu v Ostravě v řízení před krajským soudem neuplatnil, ani netvrdil, že poradě senátu okresního soudu byla přítomna státní zástupkyně. Toto tvrzení stěžovatel uplatnil teprve v řízení před Ústavním soudem, ač ji stěžovatel vytýká Okresnímu soudu v Ostravě, který rozhodoval o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud je tak toho názoru, že jde o účelové tvrzení stěžovatele, jímž se snaží dosáhnout změny rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, musel považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu