ECLI:CZ:US:2001:1.US.93.01
sp. zn. I. ÚS 93/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného advokátem JUDr. B. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, č.j. 38 Ca 107/99-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 7. 2. 2001 domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, č.j. 38 Ca 107/99-14, kterým bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Univerzity Karlovy ze dne 4. 1. 1999, sp. zn. 4106/98-III/NŠ. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel podal již dne 7. 7. 2000 ústavní stížnost, v níž mimo jiné uvedl, "podávám předběžně ústavní stížnost z důvodu porušení čl. 36/1 Listiny, a předpokládám, že stížnost doplním poté, až mně bude advokát určen Komorou". Přípisem Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 413/2000, bylo navrhovateli sděleno, že jeho podání "není podle jeho obsahu zjevně návrhem na zahájení řízení", a proto bylo odloženo.
Stěžovatel dále uvedl, že dne 7. 7. 2000 požádal písemně Českou advokátní komoru o ustanovení advokáta pro řízení před Ústavním soudem, avšak několik ustanovených advokátů stěžovateli odmítlo poskytovat právní pomoc s odůvodněním, že "nejsou specialisty na ústavní právo". Dopisem ze dne 28. 8. 2000 stěžovatel požádal Ústavní soud, aby jeho původní podání "bylo považováno za návrh a byla mu poskytnuta lhůta na jeho doplnění". Dne 21. 12. 2000 rozhodla Česká advokátní komora o určení JUDr. B. M. advokátem stěžovatele k uplatnění stěžovatelova práva.
Vzhledem k uvedeným okolnostem stěžovatel žádá Ústavní soud, aby nynější podání ze dne 7. 2. 2001, které "obsahuje odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 7. 7. 2000, bylo považováno za součást jeho stížnosti ze dne 7. 7. 2000".
Stěžovatel svůj návrh odůvodnil především tím, že pokud Městský soud v Praze dospěl k závěru, že rozhodnutí rektora U. (dále jen "UK") nepodléhá přezkumu, "byl ve svém rozhodnutí zřejmě ovlivněn vyjádřením rektora UK ze dne 23. 6. 2000, které bylo soudu zasláno spolu se spisovým materiálem". Stěžovatel dále uvedl, že porušení práva na soudní ochranu spatřuje v přezkumném řízení, a to především proto, že řízení o správních žalobách je pouze jednoinstanční a že proti usnesení soudu o zastavení řízení - v jehož průběhu prý stěžovatelovi nebylo umožněno se vyjádřit - se nelze odvolat. Dále poukázal na to, že soudem uvedené důvody zastavení řízení lze hodnotit "jako nepodložené" a tvrdí, že "vysoké školy jako zvláštní druh (zájmové) samosprávy, jsou součástí veřejné správy", neboť "rozhodují o právech a povinnostech studentů a splňují tedy podmínku, uvedenou v §244/2 o.s.ř.". Stěžovatel uvedl, že k veřejnoprávní povaze studia na vysoké škole se vyslovil také Ústavní soud v nálezu č. 61/96 Sb. n. a u.; dále se domnívá, že soudní přezkum rozhodnutí nelze odmítnout ani s poukazem na to, že na individuální studijní plán nebo na prodloužení či přerušení studia není právní nárok, neboť podle čl. 36 odst. 2 poslední věta Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nesmějí být ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny. Podle mínění stěžovatele je rozhodnutí rektora UK ze dne 4. 1. 1999 takovým rozhodnutím, neboť "nepřiznání individuálního studijního plánu a neprodloužení přerušení studia mělo za následek přerušení studia, tedy zásah do práva na vzdělání čl. 33 Listiny. Ustanovení §248 odst. 2 písm. i) proto nelze použít, protože přednost má Listina".
Stěžovatel se proto domnívá, že citovaným usnesením Městského soudu v Praze došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 33 odst. 1 Listiny, neboť tímto usnesením bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí UK ze dne 4. 1. 1999, sp. zn. 4106/98-III/NŠ, a "došlo ke zkrácení práv stěžovatele a bylo mu znemožněno dosáhnout vysokoškolského vzdělání bez jeho zavinění". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, č.j. 38 Ca 107/99-14, nálezem zrušil.
Ústavní soud se v nynějším řízení nejdříve zabýval otázkou, zda jsou v souzené věci po formální stránce splněny předpoklady a podmínky věcného přezkoumání ústavní stížnosti..
Dospěl k závěru zápornému.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovo původní podání ze dne 7. 7. 2000 bylo dne 25. 7. 2000 odloženo a řízení o něm formálně skončeno. Nynější stěžovatelovo podání ze dne 7. 2. 2001 - které (podle jeho vyjádření) obsahuje odůvodnění ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2000 a mělo by být považováno za její součást - je však podáním novým, jež je nutno považovat za novou ústavní stížnost.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 38 Ca 107/99, bylo stěžovateli doručeno dne 12. 5. 2000. Od uvedeného dne do podání ústavní stížnosti na poště dne 8. 2. 2001 tedy uplynula podstatně delší doba, než kterou připouští zákon.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2001
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj