ECLI:CZ:US:2001:1.US.99.99
sp. zn. I. ÚS 99/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené advokátem JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 1998, č.j. 23 Co 497/98-17, a proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 10. 1998, č.j. Ro 792/98-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 10. 1998, č.j. Ro 792/98-10, nebylo žalobkyni J. D. (dále jen "stěžovatelce") v řízení proti žalovanému Z. H. (vedlejšímu účastníkovi) o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, přiznáno osvobození od soudních poplatků. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že stěžovatelka - za situace, kdy ze žaloby bylo zjištěno, "že jí na základě kupní smlouvy byla uhrazena částka ve výši celkem 700.000,- Kč, když 100.000,- Kč z uvedené částky ji uhradil žalovaný" - nesplňuje podle názoru okresního soudu předpoklady osvobození od soudního poplatku, který dle sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, činí 8.000,- Kč. Okresní soud dospěl k závěru, podle kterého "pokud se občan rozhodne podat návrh na zahájení řízení, musí být na soudní spor připraven, a to mimo jiné i finančně, když 1/3 pohledávky v minulosti již žalobkyni žalovaný uhradil".
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením napadené usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě potvrdil. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že u stěžovatelky nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudního poplatku, neboť měla "v souzené věci" ještě v roce 1995 k dispozici částku 300.000,- Kč a záleželo jen na ní, jak s touto částkou naloží. Nicméně již tehdy mohla předvídat rizika spojená s dodržením kupní smlouvy kupujícími a ponechat si příslušnou finanční rezervu na náklady spojené s vymáháním práva. Podle mínění odvolacího soudu to lze na ní požadovat tím spíše, že si své běžné životní potřeby mohla hradit z příjmu z pracovního poměru, aniž by to vytvářelo takový tíživý stav, který by ohrozil ji či osoby na ní závislé.
Citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tvrdila, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu, které je zaručeno čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se domnívá, že odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové je zcela nepřesvědčivé, že úvahy v něm obsažené jsou v příkrém rozporu s obsahem práva na spravedlivý proces a že jsou "zohledněny" (a to ještě způsobem částečně zkreslujícím) pouze některé skutečnosti. Napadené usnesení proto porušuje její právo na soudní a jinou právní ochranu tím, že nevyhověním její žádosti o osvobození od soudního poplatku - byť zákonné podmínky pro ně splňovala - jí byla ve svých důsledcích odepřena možnost domoci se nároku soudní cestou.
Proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 1998, č.j. 23 Co 497/98-17, a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 10. 1998, č.j. Ro 792/98-10, zrušují. Zároveň podle ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádala o náhradu nákladů zastoupení a podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla odložení vykonatelnosti rozhodnutí obou obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - byť současně navrhla i zrušení citovaného rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě - bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Uvedená ustanovení v podstatě poskytují obsahově shodnou ochranu základního práva na soudní ochranu, které zajišťuje především možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Samy soudy jsou povolány zejména k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Obecný soud, který sám a nezávisle vykonává soudní moc (čl. 81 Ústavy ČR), rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede (srov. ustanovení §§120 a 132 o.s.ř.) a záleží rovněž na jeho samostatné a nezávislé úvaze, se zřetelem na příslušné ustanovení o.s.ř. (§138), jak rozhodne o žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Ústavní soud - jak již vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl - není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - zasáhnout pouze v případě, "kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají" (viz III. ÚS 166/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255).
Z obsahu soudních spisů nelze dovodit, že by právní závěry obou obecných soudů byly v souzené věci se zjišťováním a hodnocením skutkového stavu v extrémním nesouladu. Oba soudy postupovaly v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř, z něhož lze dovozovat, že i prokázání podmínek osvobození od soudních poplatků leží na účastníku řízení, který osvobození navrhuje. Oba soudy svůj postup také náležitě odůvodnily.
Je tedy zřejmé, že napadenými usneseními k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Obdobně rozhodoval Ústavní soud i v jiných srovnatelných věcech téže stěžovatelky (srov. sp. zn. I. ÚS 173/99, II. ÚS 310/99)
Ústavní soud - vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti - nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů jejího zastoupení (ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 1998, č.j. 23 Co 497/98-17, a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 10. 1998, č.j. Ro 792/98-10.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu