ECLI:CZ:US:2001:2.US.107.01
sp. zn. II. ÚS 107/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelů 1) J. S. a 2) J. S., oba zastoupeni advokátem Mgr. J. Č., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2000, čj. 22 Cdo 2362/2000-72, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se svou stížností domáhají, s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl. 11 a 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání pro nepřípustnost.
Z napadeného rozhodnutí, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, a ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 16 C 2682/95, který si Ústavní soud k rozhodnutí vyžádal, bylo zjištěno následující:
Žalobce, A. C., se v původním řízení žalobou proti navrhovatelům domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti včetně pozemků (dále jen "nemovitost").
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 1. 4. 1997, čj. 16 C 2682/95-2, žalobě vyhověl. Provedenými důkazy bylo v řízení prokázáno, že žalobce je vlastníkem nemovitosti. Soud přitom odkázal zejména na výsledek předchozího řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 16 C 1441/92, v němž bylo pravomocně určeno, že kupní smlouva uzavřená ohledně předmětné nemovitosti dne 10. 8. 1983 mezi rodiči žalobce a stěžovateli je neplatná. Tvrzení stěžovatelů, dle něhož došlo k vydržení nemovitosti, pokládal za neodůvodněné.
K odvolání navrhovatelů Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 8. 1999, čj. 9 Co 651/97-55, rozsudek okresního soudu potvrdil. Soud odvolací se ztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení skutkového stavu. Rodiče žalobce podle všech důkazů dotčenou nemovitost nenabyli a nemohli být ani v dobré víře, že jim uvedená nemovitost patří. Sami navrhovatelé mohli nabýt přesvědčení, že jim nemovitost patří, nejdříve dnem účinnosti kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1983, tj. dnem 31. 8. 1983. Jejich dobrá víra byla dle názoru odvolacího soudu nutně důvodně zpochybněna již dnem, kdy jim byl doručen návrh žalobce na určení, že dotčená kupní smlouva je neplatná. Tento návrh jim podle údajů ve spise musel být doručen před 30. 9. 1992. Neuplynula tedy doba 10 let oprávněné držby, což je zákonem stanovená podmínka vydržení. Odvolací soud dále dovodil, že právo, jež žalobce v projednávané věci uplatnil, je právem vlastnickým, a tedy, podle §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ), právem nepromlčitelným. V závěru odvolací soud nepřipustil dovolání, neboť neshledal, že by šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř.").
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli navrhovatelé dovoláním, v němž jako otázku zásadního právního významu vymezují jednak otázku oprávněného držitele (tedy, zda jejich právní předchůdci a oni sami, zejména pak první navrhovatel, byli v dobré víře, že jim nemovitost patří) a jednak otázku, zda k přerušení vydržecí doby dojde již podáním žaloby o určení neplatnosti nabývacího titulu, jež ovšem nemůže přinést autoritativní zjištění skutečného vlastníka nemovitosti, nebo až podáním žaloby na určení vlastnictví.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2000, čj. 22 Cdo 2362/2000-72, dovolání navrhovatelů pro nepřípustnost odmítl. Shledal totiž, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. písm. a), ani podle ustanovení §239 odst. 1. o.s.ř. Dále se zevrubně zabýval přípustností dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s. ř., dle něhož je dovolání přípustné, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, jenž byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolacího soudu v projednávaném případě není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení. Na podporu uvedeného závěru cituje rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96. S poukazem na svou judikaturu rozhodl, že právní závěr odvolacího soudu, dle něhož právní předchůdci navrhovatelů nebyli v dobré víře, že jim dotčená nemovitost patří, je s ustálenou soudní praxí v souladu. V souladu s ní je i závěr odvolacího soudu, dle něhož dobrá víra obou navrhovatelů nepřetrvala 10letou vydržecí dobu. Doručení žaloby o neplatnost kupní smlouvy je konkrétní okolností, jež objektivně znamená ztrátu dobré víry.
Rozhodnutí dovolacího soudu napadli navrhovatelé projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěrem, dle něhož rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním nemá povahu rozhodnutí zásadního právního významu. Domnívají se, že se dovolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval otázkami, jež v dovolání vymezili jako otázky zásadního právního významu, a které judikatura dosud nevyřešila. Opomenutím soudu došlo k výše uvedenému porušení základních práv navrhovatelů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 345 a násl.) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí, jež je po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.
Ústavní soud zjistil, že dovolací soud se v řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní). Přezkoumal přitom zejména otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovateli, tj. dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., když neshledal, že by v projednávané věci byla dána přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1, §238 ani podle §239 odst. 1 o.s.ř. Zabýval se všemi otázkami, jež navrhovatelé považovali za otázky zásadního právního významu. Své závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí i řádně zdůvodnil.
Ústavní soud proto neshledal při posouzení ústavního rozměru projednávané věci důvod k pochybnostem o závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Nedomnívá se, že došlo k porušení ústavně garantovaných práv navrhovatelů vztahujícím se k pojmům spravedlivého řízení a soudní ochrany.
Pokud jde o tvrzené porušení vlastnického práva navrhovatelů, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295).
Vzhledem k výše specifikovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu