ECLI:CZ:US:2001:2.US.111.01
sp. zn. II. ÚS 111/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z., a. s., právně zastoupené JUDr. J. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 28 Ca 182/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2001, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 28 Ca 182/2000, a to pro porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2000, č. j. 28 Ca 182/2000-31, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 10. 11. 1999, č. j. MHMP 46550/1999/VYS/Ví/Ka. Uvedeným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí odboru výstavby, místního hospodářství a životního prostředí Místního úřadu městské části Praha - Radotín ze dne 19. 4. 1999, č. j. 999/99/VCh/Šz, jímž byla stěžovatelce uložena podle ust. §106 odst. 3 písm. e) zák. č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokuta ve výši 500 000,- Kč za protiprávní jednání uvedené v tomto zákonném ustanovení, kterého se stěžovatelka dopustila tím, že neprovedla ve stanovené lhůtě do 31. 12. 1998 odstranění stavby, jejíž odstranění bylo nařízeno rozhodnutím tehdy příslušného stavebního úřadu - odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 5 ze dne 1. 11. 1995, č. j. Výs. V. Ch. p. 923-3450/95-Bí-R.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud nesplnil svoji povinnost zjistit skutkový stav: označení parcel v rozhodnutí o uložení pokuty neodpovídá tomu, jak byly předmětné parcely v době vydání rozhodnutí zapsány do katastru nemovitostí; dále v rozhodnutí správního orgánu o odstranění stavby není uvedena jedna parcela, takže oba uvedené nedostatky podle stěžovatelky způsobují nevykonatelnost správního rozhodnutí; sporná stavba se nachází na pozemku ve vlastnictví jiných osob; nečinnost správního úřadu ve věci žádosti o prodloužení lhůty k odstranění stavby. Soud také nepřihlédl podle stěžovatelky k tomu, zda zbourání stavby je ve veřejném zájmu. Městský soud v Praze se tak podle stěžovatelky nevypořádal s otázkou zákonnosti napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatelka se proto obrací na Ústavní soud s návrhem, aby posoudil zákonnost výše uvedeného správního rozhodování a z něho vycházejících správních rozhodnutí a aby přisvědčil stěžovatelce, že Městský soud v Praze byl povinen posoudit, zda odpovídá zákonným ustanovením o správních rozhodnutích. Dále se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s žádostí, aby zaujal stanovisko k názoru Městského soudu v Praze, obsaženému ve výše uvedeném rozsudku, že při ústním jednání není možno žalobu doplňovat a rozšiřovat. V takovém postupu stěžovatelka spatřuje zužování procesních práv žalobce v soudním řízení, což odporuje ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále odkázala na nález Ústavního soudu, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 2/2000 Sb., v němž je uvedeno, že pořádkové pokuty ukládané ve správním řízení až do výše 1 000 000,- Kč jsou svou povahou způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod. Konečně stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že stanovená pokuta ve výši 500 000,- Kč je nepřiměřeně vysoká a domnívá se, že má diskriminační charakter.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že Magistrát hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 1. 12. 1998, č. j. MHMPOO2JCZL VYS-497/96/Pl/Zi.MHMPOOGTNNW VYS-5543/98/Zi, jako odvolací orgán zrušil rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 5 ze dne 1. 11. 1995, č. j. Výs. V. Ch. p. 923-3451/95-Bí-R, o které se opírá výše uvedené rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha- Radotín o udělení pokuty.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 182/2000, vedený u Městského soudu v Praze, jakož i vyjádření toho soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy k projednávané věci, a kopie dokumentů ze spisu vedeného u Místního úřadu městské části Praha Radotín pod č. j. 976/99Vch/Šz, sp. zn. 999/99Vch/Šz.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje řadu námitek proti výše uvedenému rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu Městské části Praha 5, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit všechny objekty dočasného zařízení staveniště (neuvedení parcely, které podle stěžovatelky způsobuje nevykonatelnost uvedeného rozhodnutí; absence posouzení stavebního úřadu, zda veřejný zájem umožňuje další využití stavby ad.), odvolání proti tomuto rozhodnutí však stěžovatelka nepodala. Rovněž některé námitky proti výše uvedenému rozhodnutí odboru výstavby, místního hospodářství a životního prostředí Místního úřadu městské části Praha-Radotín o uložení pokuty uplatňuje stěžovatelka teprve až v ústavní stížnosti, aniž by tyto byly stěžovatelkou uplatněny již v odvolacím řízení, a v řízení o přezkoumání uvedeného rozhodnutí soudem (nepřiměřenost výše uložené pokuty za nesplnění povinnosti odstranit stavbu ve stanoveném termínu; zrušení rozhodnutí o odstranění stavby odvolacím orgánem, které je podkladem pro rozhodnutí o uložení pokuty, ad.).
K jednotlivým námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 5 ze dne 1. 11. 1995, č. j. Výs. V. Ch. p. 923-3451/95-Bí-R, o které se opírá rozhodnutí o uložení pokuty, bylo rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 1. 12. 1998, č. j. MHMPOO2JCZL VYS-497/96/Pl/Zi.MHMPOOGTNNW VYS-5543/98/Zi, zrušeno. Zrušeno ovšem nebylo rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 5 ze dne 1. 11. 1995, č. j. Výs. V. Ch. p. 923-3450/95-Bí-R, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit všechny objekty dočasného zařízení staveniště, nýbrž rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 5 ze dne 1. 11. 1995, č. j. Výs. V. Ch. p. 923-3451/95-Bí-R, kterým byla uložena povinnost odstranit všechny objekty dočasného zařízení staveniště nacházející se na jiných parcelách, a to jinému subjektu - společnosti T., spol. s r. o. Magistrát hlavního města Prahy, odbor výstavby své zrušující rozhodnutí odůvodnil tím, že stavbu dočasného zařízení staveniště bylo nařízeno odstranit firmě T., spol. s r. o., ačkoli vlastníkem těchto objektů po celou dobu řízení byl pan M. T., který je dále v průběhu řízení převedl na firmu T., spol. s r. o. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 5 ze dne 1. 11. 1995, č. j. Výs. V. Ch. p. 923-3450/95-Bí-R, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit všechny objekty dočasného zařízení staveniště, se stěžovatelka neodvolala a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 1. 1996. Rozhodnutí o uložení pokuty tedy nebylo vydáno na základě zrušeného rozhodnutí o odstranění stavby.
Pokud jde o námitku že v rozhodnutí Obvodního úřadu městské části Praha 5 1995, o odstranění všech objektů dočasného zařízení staveniště není uvedena jedna parcela, což podle stěžovatelky ve svém důsledku znemožňuje vykonatelnost rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že v rozhodnutí odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 5 ze dne 1. 11. 1995, č. j. Výs. V. CH. p. 923-3450/95-Bí-R, se stěžovatelce nařizuje odstranění "všech objektů dočasného zařízení staveniště. Z uvedeného výroku je tedy zřejmé, že toto rozhodnutí se vztahuje na všechny objekty dočasného zařízení staveniště, na stavbu jako celek, a je proto titulem pro k odstranění stavby jako celku. Není tedy pochyb o tom, že odstranění se týká i objektu na parcele, která na výše uvedeném rozhodnutí uvedena není.
Výše pokuty stěžovatelkou v ústavní stížnosti rovněž napadená, byla stanovena v souladu s ust. §106 odst. 3 písm. e) zák. č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to při spodní hranici zákonem stanovené sazby (dle ust. §106 odst. 3 písm. e) cit. zák. stavební úřad uloží pokutu od 500 000,- Kč do 1 miliónu Kč právnické osobě a fyzické osobě podnikající podle zvláštních předpisů, která neprovede ve stanovené lhůtě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o odstranění stavby nebo zařízení).
Původní parcelní čísla pozemků použil Místní úřad městské části Praha- Radotín v rozhodnutí o uložení pokuty, což také ve svém rozhodnutí vysvětluje, z důvodu přehlednosti a návaznosti na rozhodnutí Obvodního úřadu pro Prahu 5 o odstranění stavby. Tato skutečnost však vykonatelnost tohoto rozhodnutí nemůže ovlivnit.
Dále se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s žádostí, aby zaujal stanovisko k závěru Městského soudu v Praze, že při ústním jednání není možno žalobu doplňovat a rozšiřovat. V souladu s ust. §250h odst. 1 o. s. ř., může žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí rozšířit jen ve lhůtě podle §250b o. s. ř., tedy ve dvouměsíční lhůtě, která počíná běžet od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Tak se však v projednávané věci nestalo.
Z výše uvedeného důvodu (a za respektování ust. §250i odst. 1 o. s. ř.) se nemohl soud zabývat námitkou uplatněnou stěžovatelkou až u ústního jednání před soudem dne 8. 11. 2000, tedy po uplynutí zmíněné dvouměsíční lhůty stanovené v ust. §250b odst. 1 o. s. ř., a to, že nynější vlastníci stavby již nežádají její odstranění.
Ústavní soud je nucen podotknout, že jeho pravomoc není dána obecně, t. j. Ústavní soud nelze chápat jako všeobecný kontrolní orgán nad činností veškerých státních orgánů v ČR.
Ústavní soud také již mnohokrát ve své judikatuře uvedl, že v souladu s čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, ve vztahu k soustavě obecných soudů není Ústavní soud těmto soudům nadřazen, a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 36 nebo čl. 38 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 26. června 2001