ECLI:CZ:US:2001:2.US.114.01
sp. zn. II. ÚS 114/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti společnosti M., s. r. o., zastoupené JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2001, sp. zn 10 Ca 242/2000, a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 10. Ca 244/2000, a o návrhu na zrušení ustanovení §250j odst. 4 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 19. 2. 2001 společnost M., s. r. o. (dále jen "stěžovatel"), napadá v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích. Napadeným rozsudkem sp. zn. 10 Ca 242/2000 bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2000, čj. 5049/120/1999, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Kaplici ze dne 11. 6. 1999, č.j. 14418/99/083970/4434, a to tak, že ztrátu z příjmů právnických osob za rok 1996, sníženou o 305.649,-- Kč, snížilo o dalších 8.695,- Kč. Napadeným rozsudkem sp. zn. 10 Ca 244/2000 byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2000, čj. 5162/130/1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za roky 1995, 1996 a 1997. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že nesprávným procesním postupem, završeným rozhodnutím správce daně a potvrzeným krajským soudem, byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť uvedený soud neposkytl ochranu proti nesprávnému postupu správce daně. Současně stěžovatel navrhl pro rozpor s ustanovením čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR zrušení §250j odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Argumentuje přitom tím, že správní úřady a obecný soud vykročily při svém rozhodování z mezí daných zákonem, konkrétně z občanského soudního řádu, který specifikuje pojem "předepsaným způsobem" uvedený v čl. 36 odst. 2 Listiny. Porušení zákona mělo spočívat v tom, že odborné otázky neposuzoval znalec, nýbrž pracovníci daného správního orgánu, kteří nebyli k jejich posuzování odborně způsobilí. Kromě toho stěžovatel neměl možnost se k vyvozovaným závěrům v průběhu řízení vyjádřit. Správní orgány opřely své rozhodnutí o "průměrnou marži", dosaženou při provozu restaurace stěžovatele, jež byla zjištěna donucením jednatele společnosti, aby ji uvedl do protokolu. Následně pak v průběhu odvolacího řízení hledaly správní orgány doklady, kterými by doměřenou daň odůvodnily. Výše marže byla stanovena ve výši průměrné marže z dokladů týkajících se několika nápojů a doplňkového sortimentu, aniž by bylo vzato v úvahu, jakou měrou se jednotlivé položky podílejí na celkovém prodeji. Metoda správce daně byla tedy z hlediska statisticky vadná a obecný soud pochybil, když tuto nezákonnost nevzal v úvahu.
Pokud jde o návrh na zrušení §250j odst. 4 o. s. ř., stěžovatel uvedl, že ve správním soudnictví nejsou přípustné žádné opravné prostředky, v důsledku čehož není umožněno, aby vyšší soudy sjednocovaly judikaturu; nebyl ani zřízen Nejvyšší správní soud, který by mohl tuto funkci alespoň zčásti převzít. Vznikla tak nežádoucí situace, že stejné záležitosti jsou dlouhodobě posuzovány různými soudy různým způsobem, což je v rozporu s principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1 Listiny; daný stav je v rozporu i s principem právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR, neboť soudní soustava není završena vrcholným orgánem, který je jedním z nezbytných prvků právního státu. Zrušením uvedeného ustanovení by Ústavní soud přispěl k naplnění svého úmyslu vyjádřeného v nálezu ze dne 27. 6. 2000, který byl vyhlášen pod č. 232/2000 Sb.
Ze spisu Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u uvedeného soudu správní žaloby ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí výše uvedených finančních orgánů. V rámci těchto žalob uplatnil stěžovatel mj. námitku nesprávného postupu při stanovení marže za prodané zboží pro účely vyměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob (resp. stanovení daňové ztráty) tak, jak byla uplatněna i v ústavní stížnosti. K této námitce krajský soud ve svém rozsudku sp. zn. 10 Ca 242/2000, vydaném ve věci snížení daňové ztráty, uvedl, že správní orgány opřely své rozhodnutí jednak o vyjádření jednatele stěžovatele, jednak o jeho účetnictví, přičemž dospěly k závěru, že marže uvedená stěžovatelem má oporu v jeho účetnictví a odráží její skutečnou výši. Dle názoru obecného soudu se jedná o logické závěry správních orgánů, mající oporu v provedeném dokazování. Názor stěžovatele o nesprávnosti použití aritmetického průměru obecný soud shledal neopodstatněným, neboť povinnost prokázat správnost údajů uvedených v daňovém přiznání nebo průkazu kterých byl daňový subjekt vyzván, stíhá ve smyslu §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, daňový subjekt. V rozsudku sp. zn. 244/2000, vydaném ve věci doměření daně z přidané hodnoty, krajský soud ke shodné námitce stěžovatele uvedl, že pro výpočet daně na výstupu podle §10 odst. 1 a 3 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má význam výše marže, při jejímž stanovení správce daně vycházel z údajů stěžovatele a z jeho účetních podkladů, ze kterých vyplynul rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou jednotlivého zboží. Hodnocení důkazů odpovídá požadavkům §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je logické a má oporu ve výsledcích dokazování. Tvrzení stěžovatele o výši marže je v podstatě v souladu zjištěním z účetnictví stěžovatele, ze kterého neplyne, že by marže byla nižší, než uváděl stěžovatel. V souvislosti s tím poznamenal krajský soud, že účelem daňové kontroly je ověřit správnost údajů stěžovatele uvedených v daňovém přiznání a nikoliv povinnost objektivizovat jeho účetnictví. Použitými důkazy bylo prokázáno, že základ daně a daň se odlišují od údajů uvedených stěžovatelem v daňovém přiznání.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným Krajským soudem v Českých Budějovicích a s právními závěry, které obecný soud ze skutkových zjištění vyvodil. Ústavnímu soudu na tomto místě nezbývá než připomenout svůj ustálený názor, vyslovený v mnoha rozhodnutích tohoto soudu, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a s vyvozenými právními závěry není důvodem zakládajícím opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud také jednoznačně deklaroval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, které prováděl obecný soud, pokud obecný soud respektoval zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Přezkoumávat proces hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl jedině tehdy, jestliže by vyvozené právní závěry byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, což se však v této věci nenastalo.
V předmětné věci Ústavní soud po přezkoumání řízení dospěl k závěru, že obecný soud postupoval při hodnocení důkazů plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, každý důkaz hodnotil jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemných souvislostech. Pokud jde o namítané nesprávné hodnocení konkrétních důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že zde nelze najít extrémní nesoulad, naopak obecný soud v odůvodnění dostatečně průkazně uvedl, jak a proč těmto konkrétním důkazům přikládal určitou váhu. Dále Ústavní soud konstatuje, že jen ve skutečnosti, že obecný soud s respektováním zásady volného hodnocení důkazů hodnotil provedené důkazy určitým způsobem, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, včetně zásady rovného postavení účastníků řízení. Ve vztahu k názoru stěžovatele na nutnost vypracování znaleckého posudku pro účely stanovení daně (příp. daňové ztráty), zastává Ústavní soud názor, že je třeba vycházet ze způsobilosti správce daně pro zjištění a posouzení předmětných otázek, neboť je to náplní jeho úřední činnosti. Pro úplnost je třeba dodat, dle ustálené judikatury Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 650/99 a sp. zn. III. ÚS 359/96 (publ. Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález. č. 95), platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
V obecném pohledu pak Ústavní soud konstatuje, že obecný soud přezkoumal napadené rozhodnutí finančního orgánu s náležitou pozorností, vycházel z konkrétních důkazních prostředků založených ve správním spise. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
S ohledem na tyto skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nemohl ani zabývat návrhem na zrušení §250j odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak bylo výše uvedeno, protože takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud jde o odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000 (vyhlášen pod č. 232/2000 Sb.), Ústavní soud konstatuje, že se jedná o rozhodnutí v jiné záležitosti, které se v odůvodnění kromě dalšího zmiňuje o systému správního soudnictví jako celku. Ve vztahu k individuálním případům je Ústavní soud toho názoru, že nelze jednoinstanční soudní přezkum správních rozhodnutí pokládat za zásah do základních práva a svobod jednotlivce. V této souvislosti je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3/95 (publ. Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, usn. č. 7), dle kterého není opodstatněná námitka rozporu jednoinstančního soudního přezkumu správních rozhodnutí s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Pro rozhodování Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva je postačující, když rozhodnutí správního orgánu, který sám o sobě podmínkám čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyhovuje, podléhá následné kontrole justičního orgánu, který může tomuto správnímu orgánu vnutit svůj názor. Těmto podmínkám činí naše právní úprava zadost (Judgment of 28. June 1984, Campbell and Fell, A.80, 1984, s. 29).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu ÚS
V Brně dne 10. dubna 2001