ECLI:CZ:US:2001:2.US.12.2000
sp. zn. II. ÚS 12/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti C. spol. s r. o., zastoupené Ing. arch. P. S., jednatelem společnosti, právně zastoupené JUDr. T. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.1999, sp. zn. 2 Cmo 441/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené dne 7.1.2000, napadá stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.1999, sp. zn. 2 Cmo 441/98, a uvádí, že napadenému rozsudku a jednání jemu předcházejícímu vytýká především skutečnost, že před označeným odvolacím soudem nebyly provedeny jí navrhované důkazy (výslech JUDr. V., třetího společníka stěžovatelky, která byla přítomna jednání s D. servis) a tím nesprávně soud rozhodl ve věci. Vada rozsudku prý dále spočívá i v nesprávném právním posouzení věci.
Z pohledu ústavněprávního pak podle tvrzení stěžovatelky napadený rozsudek porušil právo zakotvené v čl. 36 (právo na soudní ochranu nezávislého soudu a právo na řádný a spravedlivý proces), čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující právo nebýt odňat svému zákonnému soudci, jakož i údajné porušení čl. 90 Ústavy, tj. právo na ochranu práv stěžovatelky soudní mocí.
Porušení shora uvedených článků Listiny spatřuje navrhovatelka ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl ve svém rozsudku ze dne 13.5.1997, sp. zn. Cmo 562/95, o zamítnutí žaloby D. servisu, družstva mechaniků kancelářských strojů (dříve navrhovatele) po zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem prý pouze formálně převzal závěr dovolacího soudu a aniž ve věci doplnil dokazování (zejména s ohledem na shora uvedenou svědeckou výpověď) znovu ve věci rozhodl. Tím údajně porušil zásadu uvedenou v ust. §132 o.s.ř, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevysvětlil z jakého důvodu považoval provedení označeného důkazu za nadbytečný.
Ke skutkovým okolnostem předmětné právní věci stěžovatelka uvedla, že mezi ní a DM servisem, družstvem mechaniků kancelářských strojů (dále jen D. servis)) byla dne 13.12.1991 uzavřena hospodářská smlouva na dobu platnosti 6 měsíců, ve které se stěžovatelka zavázala odebírat od D. servisu výrobky označované jako minitester PC 2000. Tato HS předpokládala vyhotovení písemné objednávky ke každé dodávce zboží. Dne 10.2.1992 došlo na základě písemné objednávky a v souladu s uzavřenou HS k dodávce označeného zboží. Skutečnost, že se jednalo o smluvní dodávku, zdůrazňuje stěžovatelka dále tím, že pouze uvedená HS obsahovala cenu výrobků, když dílčí objednávky pak jen konkretizovaly množství zboží a zda je toto zboží určeno pro vnitřní trh či na vývoz. Tato dodávka byla stěžovatelkou převzata osobně, ale v březnu 1992 jí byla faxem reklamována z toho důvodu, že podle názoru stěžovatelky nebyla úplná, neboť neobsahovala tzv. "euroatest", kterým bylo prý v letech 1991 - 93 označováno potvrzení, resp. certifikát vystavený příslušnými orgány o možnosti prodávat tento výrobek v zemích Evropského společenství, a to přesto, že podle tvrzení stěžovatelky byla při ústních jednáních s D.servisem ujišťována o tom, že tento doklad má k dispozici. O této skutečnosti prý svědčí zápis z jednání mezi oběma stranami, konané dne 16.4.1992, kdy bylo dohodnuto, že spolu s první dodávkou zboží bude dodán i "euroatest". Tyto dodávky však právě z důvodu nepředložení "euroatestu" realizovány již nebyly.
Obecným soudům dále stěžovatelka vytýká, že ve věci dosud rozhodoval v prvním stupni soud místně nepříslušný (a to Krajský obchodní soud v Praze), když předmětná HS obsahovala v souladu s ust. §89a o.s.ř. dohodu o místní příslušnosti soudu, kterým byl Krajský obchodní soud v Českých Budějovicích.
Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a DM servisem je nezaplacení dodávky zboží převzaté stěžovatelkou dne 19.2.1992, spolu s fakturou č. 660680 z téhož dne na Kč 914.400,- s příslušenstvím z důvodu neobdržení "Euroatestu" a dále proto, že předmětná faktura nemá náležitosti daňového dokladu, pokud neobsahuje i údaj o DPH.
Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a s ohledem na přípustnost podané ústavní stížnosti nejprve vyčkal rozhodnutí tohoto soudu o podaném dovolání.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.6.2000, čj. 32 Cdo 158/2000-106, (doručeného Ústavnímu soud dne 9.10.2000) zjistil, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné, z tohoto důvodu se dovolací soud nezabýval věcnými námitkami stěžovatelky, včetně posouzení místní příslušnosti soudu údajně dohodnuté ve smyslu ust. §89a o.s.ř.
Jestliže bylo tedy zjištěno, že nic nebrání v posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, vyžádal si Ústavní soud spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 25 Cm 117/93, včetně napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.1999, čj. 2 Cmo 441/98-85, ze kterého se zjišťuje, že napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7.2.1995, čj. 25 Cm 117/93-31. Odvolací soud konstatoval, že žalobou se D. servis domáhal zaplacení ceny dodávky 1000 ks přístrojů "minitester PC 2000" ve výši 914.400,-Kč s úrokem z prodlení od 25.2.1992 do zaplacení. Zaplatit za předmětnou dodávku odmítl z toho důvodu, že současně s přístroji nebyl dodán "euroatest", který byl údajně nezbytný k dalšímu prodeji zboží v zahraničí. Z tohoto důvodu dopisem ze dne 16.3.1992 od smlouvy odstoupil , když následně byla smlouva zrušena dohodou ze dne 10.4.1992, v níž se v čl. VI účastníci dohodli, že " tato smlouva ruší veškerá předchozí ujednání mezi účastníky".
Odvolací soud se při svém rozhodování cítil být ve smyslu ust. §243d o.s.ř. (ve znění platném v době rozhodování) vázán právním názorem dovolacího soudu, který konstatoval, že v daném případě jde o vztah, který je nutno posuzovat podle přísluš. ust. obchodního nebo občanského zákoníku, neboť návrh smlouvy byl učiněn v době jejich účinnosti objednávkou ze dne 10.2.1992, když smlouva byla uzavřena podle ust. §275 odst. 4 obch. zákoníku na základě objednávky ze dne 10.2.1992, včetně faktury ze dne 19.2.1992, které představují návrh smlouvy konkludentním jednáním, tj. souhlasem D. servisu s návrhem smlouvy uskutečněním plnění. Stěžovatelka navíc objednané zboží osobně převzala dne 19.2.1992.
Dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR shledáno důvodným vzhledem k nesprávnému posouzení otázky vzniku kupní smlouvy odvolacím soudem. V takto vymezeném rámci problému se odvolací soud zabýval již jen zjištěním, zda obsahem smlouvy, která vznikla konkludentním jednáním podle ust. §275 odst. 4 obch. zákoníku k datu 19.2.1992, bylo též dodání "euroatestu". Z důkazů provedených v řízení však nevyplynula povinnost D. servisu, dodat spolu s přístroji i "euroatest". Neposkytnutí tohoto certifikátu tedy nemůže být oprávněným důvodem k odmítnutí zaplacení kupní ceny odebraných výrobků.
V případě posouzení platného odstoupení od smlouvy se odvolací soud ztotožnil se závěry prvostupňového soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by obsahem smlouvy bylo i ujednání o odstoupení od smlouvy a předpoklady k odstoupení ve smyslu obchodního zákoníku nebyly v řízení stěžovatelkou prokázány.
Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že smlouva uzavřená dne 13.12.1991 byla změněna dohodou ze dne 10.4.1992 na základě textu čl. VI, odvolací soud zdůraznil, že z textu této dohody nelze dovodit, že by se tato dohoda měla zpětně vztahovat i na prodej a koupi 1000 ks přístrojů uskutečněný dne 19.2.1992, když poskytnuté smluvního plnění za takové ujednání považovat nelze.
V odůvodnění neprovedení dalších, stěžovatelkou v odvolacím řízení neprovedených důkazů krajský soud uvedl, že je z hlediska rozhodujících skutkových zjištění při hmotně právním posouzení věci shledal nerozhodnými a rozhodnutí soudu I. stupně proto potvrdil.
Obsahem podání stěžovatelky je v podstatě nesouhlas s právním názorem a některými skutkovými zjištěními obecných soudů, pokud se týká jejich hmotně právního posouzení otázky vzniku kupní smlouvy a skutečnosti, že nedodání tzv. "euroatestu" v rámci smluvního plnění na 1000 ks přístrojů minitester PC 2000 IMPCON nebylo posouzeno jako podstatné porušení smluvní povinnosti ze strany D.servisu. V tomto směru stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že se zcela řídil právním názorem vysloveným dovolacím soudem v jeho rozsudku ze dne 30.9.1998, a aniž vyhověl návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování v předmětné věci rozhodl. Z hlediska procesního obecné soudy prý porušily ust. §132 o.s.ř. o volném hodnocení důkazů a ust. §89a o.s.ř., neboť účastníci řízení v obchodní věci se údajně dohodli na jiné místní příslušnosti soudu I. stupně, kterým měl být Krajský obchodní soud v Českých Budějovicích.
V případě posledně zmiňovaném tvrzení senát Ústavního soudu z obsahu vyžádaného spisu Krajského obchodního soudu v Praze dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná, neboť z již citovaného ust. §89a o.s.ř. vyplývá, že takováto dohoda musí mít písemnou formu a je třeba ji v originále nebo v ověřeném opise předložit již v návrhu na zahájení řízení. Zásada perpetuatio fori znamená, že otázka místní a věcné příslušnosti jako podmínek řízení se posuzuje podle okolností existujících v době zahájení řízení, když k dalšímu zkoumání místní příslušnosti soudu se v průběhu zahájeného řízení již nepřistupuje. Tuto námitku však uplatnila stěžovatelka až v dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16.9.1999, čj. 2 Cmo 441/98-85, když Nejvyšší soud ČR o této a jiných věcných námitkách stěžovatelky nerozhodoval z důvodu nepřípustného dovolání.
Pokud se týká další námitky stěžovatelky vztahující se k neprovedení navrhované svědecké výpovědi JUDr. V., která údajně mohla prokázat tvrzení navrhovatelky o údajné ústním závazku D. servisu dodat spolu s 1000ks minitesteru PC 2000 i zmiňovaný "euroatest", je třeba v tomto směru odkázat na konstantni judikaturu Ústavního soudu, která uvádí, že obecné soudy nejsou povinny provést veškeré navrhované důkazy v řízení, pokud byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a rozhodující soud při hodnocení důkazů vzal v úvahu veškerá zjištění, která vyšla při řízení najevo, bez ohledu na to, zda potvrzují či vyvracejí dosavadní skutkový stav věci. Stručně řečeno, soud se musí vypořádat se všemi skutečnostmi, které v řízení zjistí a hodnotit je jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu.
V předmětné právní věci byli v otázce "euroatestu" vyslechnuti jak svědci navrhovaní stěžovatelkou (Ing. M. L., Ing. arch. S. a V. K.), tak i D. servisem. Porušení povinností ze strany D. servisu ve vztahu k ust. §345 a k možnosti postupu stěžovatelky dle ust. §344 obchodního zákoníku se však navrhovatelce nepodařilo prokázat a to navíc za situace, kdy oběma stranám řízení nebylo ani v průběhu řízení před soudem I. stupně zřejmé, co tento atest či certifikát přesně dokládá, kdy, kým a za jakých okolností je vydáván, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že nepovažoval za nutné v této věci znovu provádět doplnění dokazování, pokud dospěl závěru, že případná svědecká výpověď by na dosavadních skutkových a právních závěrech ničeho nezměnila.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že řízení před obecnými soudy probíhalo v této věci v poměrně dlouhém časovém úseku (od roku 1993 do roku 1999), v řízení byla podrobně řešena otázka jak obsahu tak i vzniku či případné změny smlouvy uzavřené k datu 19.2.1992, kdy účastníci řízení měli dostatek prostoru pro uplatnění svých procesních práv. Jestliže však stěžovatelka považuje za porušení práva na řádný a spravedlivý proces skutečnost, že o námitkách týkajících se místní příslušnosti soudu a nedostatcích faktury ze dne 19.2.1992 č. 660680 z hlediska zákona o účetnictví nebylo před obecnými soudy jednáno z nedostatku její procesní aktivity , nelze než zdůraznit, že naplnění procesních práv účastníka řízení je nutné vždy především spatřovat v důsledném využití všech zákonných procesních postupů již v průběhu řízení účastníkem samotným, resp. jeho právním zástupcem.
V průběhu nyní pravomocně skončeného soudního řízení podle názoru Ústavního soudu nedošlo k porušení stěžovatelkou tvrzených práv a svobod zakotvených ve shora označených článcích Listiny a čl. 90 Ústavy, když obecné soudy z dostatečně zjištěného skutkového stavu vyvodily odpovídající právní závěry, při respektování příslušných procesních předpisů.. Neunesení důkazního břemene stěžovatelkou ve vztahu k jím tvrzeným skutečnostem nelze považovat za porušení ústavnosti, jež je jediným kriteriem při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 13. března 2001