ECLI:CZ:US:2001:2.US.127.01
sp. zn. II. ÚS 127/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 4 To 201/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, č.j. 35 T 13/2000-1311, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, řádně zastoupený, podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem dne 27. 2. 2001. Napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 4 To 201/2000, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2000, č.j. 35 T 13/2000-1311, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Stěžovatel tak vyčerpal všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky k ochraně jeho práva a ústavní stížnost je proto přípustná.
Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Skutkově jde o vznesení obvinění, že stěžovatel spolu s dalším obviněným měli vyhotovit směnku na 150 milionů Kč s falešnými údaji výstavce L. W., kterou měli nechat domnělým W. podepsat, pak měl spoluobviněný, jako jednatel směnečného věřitele, indosovat směnku na stěžovatele, který ji měl protestovat a dále nabízet k prodeji prostřednictvím dalších nezjištěných osob. Krajský soud dospěl k závěru, že již nejsou dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. b) tr.ř., kdežto důvody tzv. vazby útěkové podle §67 odst. 1 písm. a) trvají, a že písemný slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr.ř. a nabídka peněžité záruky podle §73a odst. 1 tr.ř. se nepřijímají. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že tyto důvody měly podle krajského soudu spočívat v tom, že stěžovatel je stíhán pro tr. čin podle §140 odst. 3 tr.z., kde sazba činí 10 až 15 let odnětí svobody a že jsou dány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že by uprchl či se skrýval, aby se vyhnul pokračování v trestním stíhání a případnému trestu. Opakovaně poukázal na to, že stěžovatel byl zadržen mimo své bydliště na jižní Moravě, měl u sebe rakouskou měnu a především více platebních karet včetně dokladů k účtům u zahraničních bank. S ohledem na výraznou společenskou nebezpečnost trestné činnosti, danou jejím charakterem a výší hrozícího trestu, proto ani nepřijal výše zmíněné nabídky stěžovatele. Dne 17. 1. 2001 byl stěžovatel dosud nepravomocným rozsudkem krajského soudu uznán vinným z trestné činnosti výše uvedené a z trestného činu pokusu podvodu a pokusu padělání a pozměňování veřejné listiny k úhrnnému trestu ve výši 11 roků. Ve vztahu ke spoluobžalovanému J. P. tento rozsudek nabyl právní moci, když tento vzal své odvolání zpět.
Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel stížnost, ve které namítl, že jel do Prahy k obchodnímu jednání, šilinků měl u sebe kolem 3000, navíc též polské zloté a slovenskou měnu, mít u sebe platební karty je běžná věc, účet u zahraniční banky byl k nakládání s cennými papíry, nikoli běžný účet pro čerpání finančních prostředků. Navíc v soupisu věcí při zadržení není uveden cestovní pas. Správným skutkovým zjištěním tak krajský soud přisoudil nesprávný význam. Vrchní soud se s těmito námitkami neztotožnil. Vysvětlení stěžovatele nepovažoval za odporující objektivním zjištěním soudu, byť se ztotožnil s námitkami stěžovatele, že je krajský soud neinterpretuje zcela přesně. To nic nemění na závěru, že s ohledem na závažnost trestné činnosti, aktivity stěžovatele i mimo trestní stíhání a škoda, která trestnou činností hrozila, včetně výše hrozícího trestu, jsou předpokladem pro možnost takového jednání stěžovatele. Trvalé bydliště v ČR, rodinné vazby a spolupráce s vyšetřovatelem na tom nic nemění, neboť další komponenta v podobě odhalení, resp. podezření ze spáchání trestné činnosti, vstoupila do jeho života teprve následně a proto je předpoklad, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Tvrzení o cestovním pasu rovněž vrchní soud nepřijal jako přiměřené, neboť nejde o objektivně ověřenou okolnost, navíc pro stěžovatele, s ohledem na jeho styky a finanční možnosti, nemusí být problém opatřit si duplikát nebo jiný cestovní pas.
Usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že tímto způsobem oba soudy porušily jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, 5 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel znovu obsáhle zopakoval důvody své stížnosti proti usnesení krajského soudu, jak byly výše reprodukovány a dále je rozvedl, když uvedl, že byl zadržen na dálnici na cestě do Prahy a spíš se od hranic vzdaloval, když blíže k jeho bydlišti je hraniční přechod v Českém Těšíně. Cesta do Prahy je logicky vysvětlitelná (předání dokumentů obchodním partnerům, výslech, což dosvědčuje vyšetřovatel J.). Poukázal též na jiné poměry, ve kterých se v tomto ohledu nacházel jeho spoluobžalovaný P. Hrozící škoda ve výši 150 miliónů Kč ve skutečnosti nemohla být způsobena. Vrchní soud se pak s námitkami stěžovatele vypořádal pouze formálně. Jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když z něj není patrné, které odvolací námitky stěžovatele akceptoval a které nikoli. Samotná obava z útěku nemůže být jediným důvodem pro uvalení útěkové vazby, což plyne i z judikatury včetně judikatury Ústavního soudu. V jeho případě však existuje pouhá, ničím nepodložená obava z útěku. Dokud nebude zavedena obligatorní vazba u trestných činů s vysokou sazbou nebo vypuštěn požadavek konkrétních okolností, musí soudy vždy tyto okolnosti potvrdit.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko Vrchního soudu v Olomouci, za který se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. J. Z. Ten odkázal na argumentaci stěžovatele v předchozím řízení i na odůvodnění obou soudních rozhodnutí a na výše zmíněný odsuzující rozsudek ze dne 17. 1. 2001, aniž se ztotožnil s argumentací stěžovatele. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci využilo práva se k návrhu nevyjádřit.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska namítaného porušení ústavně chráněných práv dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Vzal přitom v úvahu výklad aplikovaných ustanovení ve věci užitých právních předpisů, a to jak stěžovatelem, tak i rozhodujícími orgány veřejné moci. Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry usnesení obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. II. senát Ústavního soudu takový zásah neshledal.
K argumentaci ústavní stížnosti proto uvádí, že vazba je zajišťovacím institutem a nemá tak povahu trestu jako takového a nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku. Vzetí do vazby je vázáno právě na ony konkrétní skutečnosti vyjadřující důvodnou obavu z případných následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a) b) c), tr.ř. Lze souhlasit s tím, že se jedná o důvodné podezření z rozsáhlé trestné činnosti, kterou stěžovateli hrozí vysoký trest ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. Oba soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně, na okolnosti, které odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Na námitky navrhovatele (před obecnými soudy uplatněné) bylo reagováno. Usnesení vrchního soudu nebylo shledáno nepřezkoumatelným, když tento soud důvody svého postupu vyložil a jasně se vyjádřil, v čem považuje rozhodnutí krajského soudu za správné jak z hlediska procesního postupu, tak právních závěrů. Oba soudy přihlédly k odpadnutí důvodů tzv. koluzní vazby a odůvodnily, proč považují za splněné podmínky pro pokračování tzv. útěkové vazby. Při respektování příslušných procesních postupů nelze mít za to, že odlišný názor soudu (od názoru navrhovatele) na důvod i trvání vazby, založený na konkrétních skutečnostech odůvodňujících obavy z reálně představitelného jednání navrhovatele ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr.ř., zakládá porušení ústavně zaručených práv a svobod (naznačená úvaha nesmí být volná). Úvaha o zmíněných konkrétních skutečnostech však zůstává vždy pouze úvahou, jinými slovy nelze s naprostou určitostí vždy přesně a jednoznačně určit důsledky takového rozhodnutí. Musí ovšem současně konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu rozumně a dostatečně vysvětlit a poukázat na ně. To se v daném případě stalo, byť způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud se přitom nutně omezil na posouzení, zda tyto konkrétní okolnosti a skutečnosti byly soudy posouzeny a dále na to, zda vyvozené závěry s nimi nebyly v extrémním rozporu. Jinak musí opětovně konstatovat, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pouze tyto orgány nesou odpovědnost jak za případné ohrožení nebo zmaření účelu trestního řízení, tak na druhé straně za to, že svým postupem poruší (nikoli pouze zasáhnou) základní práva a svobody stěžovatele, když důvody vazby posoudí skutkově nebo ústavně závadným způsobem.
Ústavní soud se sice nemohl ztotožnit s argumentací ve vyjádření vrchního soudu, pokud jde o poukaz na výsledek trestního řízení před krajským soudem, neboť v tomto řízení šlo o jinou věc než je uvalení vazby, na výsledku řízení o ústavní stížnosti to ale nemohlo nic změnit. To se týká i argumentace stěžovatele nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 207/99, který se netýká důvodů útěkové, nýbrž koluzní vazby, stejně jako nekonkretizovaných dalších nálezů Ústavního soudu. Je úkolem obecných soudů, aby v konkrétních případech nalézaly právo a přihlížely přitom ke konkrétním okolnostem daného případu. Proto Ústavní soud neshledal pro výše uvedené důvod pro zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
S poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu