ECLI:CZ:US:2001:2.US.13.2000
sp. zn. II. ÚS 13/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti M. J. zast. JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 11.5.1999 sp. zn. 46 T 19/98 a Vrchního soudu v Praze ze 13.10.1999 sp. zn. 8 To 95/99 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal 18.1.2000 ústavní stížnost doplněnou a upřesněnou podáním ze 6.3.2000, v níž navrhl zrušení rozsudků Městského soudu v Praze z 11.5.1999 sp. zn. 46 T 19/98 a Vrchního soudu v Praze ze 13.10.1999 sp. zn. 8 To 95/99, a to ve výrocích o navrhovatelově vině pod I/1,2 a uloženém trestu. Těmito rozsudky byl navrhovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků za dvojnásobný pokus trestného činu vraždy (§219 odst. 1 a 2 trestního zákona), loupeže, vydírání a krádeže ( §234, §235 a §247 trestního zákona), jichž se dopustil jako spolupachatel společně s dalšími obžalovanými, dnes odsouzenými. Uvedl, že soudy ve svých rozhodnutích vycházely z výpovědí obžalovaných vynucených na nich policisty nátlakem a fyzickým násilím. Namítl dále, že soudy neprovedly důkazy svědčící ve prospěch obžalovaných. Vyslovil nesouhlas s hodnocením dvou útoků, jichž se zúčastnil, jako pokusů o vraždu a prohlásil, že tyto loupežné útoky nespáchal úmyslně a případné usmrcení obětí, stejně jako spolupachatelé, nezamýšlel. Vytkl soudům nesprávnou interpretaci znaleckého posudku spočívající v neurčitém a podmíněném konstatování v něm obsaženém ohledně možných následků útoků na poškozené, zamítnutí žádosti o přibrání dalšího znalce a neuznání projevu účinné lítosti. Podle navrhovatele tímto nesprávným postupem soudy porušily čl. 90,95 a 96 Ústavy a čl. 37 až 40 Listiny základních práv a svobod. Odepření práva na spravedlivý proces spatřuje navrhovatel jednak v tom, že on i spoluobžalovaní byli k výpovědím přinuceni, jednak v opomenutí důkazů ve prospěch obviněných (obžalovaných) a v nesprávném hodnocení důkazů.
Účastníci řízení -Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze- a vedlejší účastník -Městské státní zastupitelství v Praze- navrhli zamítnutí, případně odmítnutí ústavní stížnosti. Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Městský soud v Praze ve vyjádření k návrhu popřel oprávněnost navrhovatelových námitek a uvedl, že pachatelé byli s možnými následky svých útoků proti poškozeným srozuměni. Stejně tak nesouhlasil s jeho tvrzeními o doznání a projevené lítosti a neakceptoval účelnost dalšího znaleckého posudku. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a trval na tom, že v trestním řízení se soudy obou stupňů otázkou právní kvalifikace, a to i z hlediska subjektivní stránky trestného činu a výměrou uloženého trestu odnětí svobody, pečlivě zabývaly a svá rozhodnutí předepsaným způsobem odůvodnily. Postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími do navrhovatelových ústavně zaručených práv nedošlo.
Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření k návrhu na zahájení řízení uvedlo, že jde podle jeho obsahu spíše o stížnost pro porušení zákona. Sdělilo, že trestní řízení proběhlo podle trestního řádu, což se týká jak provádění důkazů, tak jejich hodnocení a navrhovatel nebyl na svých právech poškozen.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 19/98 a po jeho prostudování dal za pravdu stanoviskům soudů a státního zastupitelství. Nepotvrdila se navrhovatelova námitka, že jeho přiznání a přiznání dalších obviněných bylo v přípravném řízení dosaženo nátlakem. Soud prvního stupně shledal navrhovatele vinným a odsoudil ho na základě jiných důkazů než jeho výpovědi v přípravném řízení. V tomto postupu neshledává Ústavní soud pochybení, které by znamenalo odepření práva na spravedlivý proces. Rovněž Ústavní soud nepovažuje za neústavní závěr obecných soudů, které za zjištěného skutkového stavu hodnotily útoky proti poškozeným jako pokusy vraždy s úmyslem nepřímým. Spolupachatelé včetně navrhovatele si při své inteligenci museli být při spáchání trestného činu spočívajícího ve škrcení obětí vědomi možných následků svého činu, který se mohl projevit těžkou újmou na zdraví nebo dokonce smrtí napadených osob. Ústavní soud také nezjistil žádnou zásadní vadu znaleckého posudku a jeho hodnocení a plně se se závěry soudů v tomto směru ztotožňuje.
Navrhovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval výhrady, které již uvedl v odvolání. Odvolací soud se s nimi náležitě vypořádal. Ústavní stížnost netvrdí jasně žádná pochybení ze strany soudu prvního stupně případně soudu odvolacího, která by měla ústavní charakter. Vůbec neupřesňuje domnělé důkazy, které soudy opomenuly provést a jež by měly být na prospěch jak jemu tak ostatním obžalovaným a vést k přehodnocení důkazů, na jejichž základě byl vydán odsuzující rozsudek.
Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat právní kvalifikaci, kterou učinily obecné soudy, a provedené důkazy, s výjimkou případů, kdy zjistí krajní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. K této situaci v projednávané věci nedošlo.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly a rozhodovaly v tomto trestním řízení předepsaným způsobem podle příslušných procesněprávních
[ zákon č. 141/1963 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] a hmotněprávních (trestní zákon č. 140/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) zákonných norem a neporušily žádná stěžovatelova práva nebo svobody zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu rozhodl jednomyslně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a proto jej usnesením odmítl podle §19 odst. 2 věty druhé a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 14.srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu