ECLI:CZ:US:2001:2.US.130.01
sp. zn. II. ÚS 130/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Č., a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2000, č.j. 20 Cdo 561/98 - 154, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. 17 Co 618/97 - 119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 1. 3. 2001 ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2000, č.j. 20 Cdo 561/98 - 154, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. 17 Co 618/97 - 119, a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítá, že došlo k porušení čl. 1 Ústavy ČR zakotvujícího princip právního státu a reflektujícího princip důvěry v právo (koná-li "občan" v souladu s právní normou, nemá být ve své důvěře zklamán), princip, že státní orgány slouží čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. princip primátu "občana" nad státem a konečně princip dělby moci (hlava druhá, třetí a čtvrtá Ústavy ČR). Podle stěžovatelky Nejvyšší soud České republiky ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v právní věci stěžovatelky - žalobkyně proti vedlejší účastnici - žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody č. 12, Praha 1, o zaplacení částky 34.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp.zn. 10 C 51/95, o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. 17 Co 618/97 - 119, tak, že dovolání zamítl. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení žalované částky z titulu odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Škoda jí měla vzniknout tím, že Státní plavební správa Praha, která dle zákona č. 26/1964 Sb., o vnitrozemské plavbě, vede evidenci lodí a plovoucích zařízení, nevyznačila do lodního osvědčení k motorové lodi M. zástavní právo stěžovatelky založené zástavní smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelkou a P. S. dne 6. 11. 1992 a předanou této správě dne 10. 11. 1992. Tím Státní plavební správa Praha zmařila možnost stěžovatelky uspokojit své pohledávky za P. S. (z titulu neuhrazené kupní ceny z hospodářské smlouvy ze dne 30. 9. 1991, podle které pro jmenovaného loď vyrobila a odevzdala mu ji). P. S. loď v Německu prodal, čímž se pohledávka stěžovatelky, kterou neuhradil, stala nevymahatelnou; jmenovaný je totiž zadlužen u celé řady třetích osob. Státní plavební správa Praha porušila úřední postup i tím, že vyřadila plavidlo z evidence lodí přes v dokladech založenou zástavní smlouvu. Dále pak stěžovatel v ústavní stížnosti jen obsáhle opakuje skutkový stav tak, jak byl tvrzen u obecných soudů a polemizuje s jejich právními závěry. Tato polemika se stručně řečeno zaměřuje na dva okruhy otázek. Za prvé na poučovací povinnost a povinnost odstraňovat vady podání správním orgánem, za situace, kdy Státní plavební správa Praha obdržela uvedenou zástavní smlouvu, aniž by ji provázelo jakékoliv podání a za druhé na to, jestli zástavní právo k uvedené lodi vzniklo zápisem do jejího lodního osvědčení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Ústavním soudem bylo také zjištěno, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1997, č.j. 17 Co 618/97 - 119, již stěžovatel jednou napadl ústavní stížností. Jak však bylo zjištěno ze spisu, sp. zn. III. ÚS 66/98, bylo Ústavním soudem dne 22. 3. 2001 rozhodnuto o zastavení řízení, a to v důsledku zpětvzetí ústavní stížnosti stěžovatelem.Ústavní soud tedy v této věci již nejedná a není zde dána překážka dle §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a velmi obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných ústavně chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 4. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu