ECLI:CZ:US:2001:2.US.138.01
sp. zn. II. ÚS 138/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti společnosti U. E., a.s., zastoupené Dr. V. H., advokátem, o návrhu na zrušení cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 1/2001 ze dne 4. ledna 2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka dne 5.3.2001 podala cestou telefaxu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který doplnila písemným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6.3.2001. Svým návrhem se domáhala zrušení cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 1/2001 ze dne 4. ledna 2001, kterým se stanovují maximální ceny elektřiny. Uvedené cenové rozhodnutí bylo vydáno na základě §2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, a §17 odst. 6 písm. e), odst. 10 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Uveřejněno bylo v Energetickém regulačním věstníku dne 9. ledna 2001 (ročník I, částka 1).
Podle tvrzení stěžovatelky došlo v důsledku vydání cenového rozhodnutí k porušení jejích ústavně zaručených práv, obsažených v čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1 v souvislosti s čl. 41 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, formulovaného ne zcela jednoznačně, stěžovatelka se domnívá, že v případě napadeného cenového rozhodnutí se nejedná o právní předpis normativní povahy, neboť obsahuje výrazné znaky individuálního správního aktu. Cenové rozhodnutí totiž postrádá znaky abstraktnosti a obecnosti, charakteristické pro normativní právní akty, a naopak reguluje práva i povinnosti vztahující se ke konkrétním, výslovně uvedeným subjektům. Napadené rozhodnutí bylo vydáno podle §17 odst. 6 zákona č. 458/2000 Sb. a bylo tedy zařazeno mezi ostatní rozhodnutí vydávaná jako individuální správní akty, zatímco opatření Energetického regulačního úřadu (ERÚ), jež mají normativní povahu, jsou v energetickém zákoně systematicky zařazena do §17 odst. 7. Cenové rozhodnutí také nebylo publikováno a vyhlášeno ve formě předvídané pro právní předpisy vydávané nejvyššími úřady státní správy, tj. ve Sbírce zákonů podle zákona č. 309/1999 Sb. Z uvedeného stěžovatelka proto dovozuje, že cenové rozhodnutí ERÚ má spíše povahu individuálního správního aktu, pro nějž by mělo platit, že je vydáván na základě zákona a v jeho mezích, formou určitého procesního postupu. Stěžovatelka se cítí být napadeným rozhodnutím přímo dotčena ve svých právech a právem chráněných zájmech, i když není jeho adresátem. Za protiústavní považuje již samu skutečnost, že před správním úřadem, který rozhodnutí vydával, neproběhlo žádné řízení, jehož by se stěžovatelka mohla stát účastníkem. S ohledem na tuto skutečnost odůvodňuje svou aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti tím způsobem, že cenové rozhodnutí je nutno posuzovat jako "opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci" podle §72 odst.1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přičemž toto ustanovení nezmiňuje podmínku přímé adresnosti takového opatření či zásahu.
Ústavní soud je předně povinen zkoumat, zda podaný návrh splňuje nezbytné předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., za kterých je oprávněn ve věci jednat. K tomu bylo zapotřebí zabývat se především otázkou právní povahy napadeného aktu a otázkou, zda je stěžovatelka vůbec oprávněna domáhat se jeho zrušení.
Po přezkoumání cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 1/2001 ze dne 4.1.2001, kterým se stanovují maximální ceny elektřiny, mohl Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit v jejím tvrzení, že ústavní stížností napadený akt není (jiným) právním předpisem.
Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Napadené cenové rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 458/2000 Sb., jenž v §17 odst. 6 písm. e) stanoví, že "Energetický regulační úřad rozhoduje o regulaci cen podle zvláštních právních předpisů", přičemž toto ustanovení obsahuje odkaz na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. Z dikce citovaného ustanovení je zjevné, že se v daném případě nejedná o zákonné zmocnění k vydání právního předpisu, čemuž napovídá použití výrazu "rozhoduje" bez toho, že by pro takovéto rozhodnutí byla zákonem předepsána nějaká konkrétní forma. Tato dikce zřetelně kontrastuje s ustanovením odstavce 7 §17, kde se naproti tomu uvádí, která pravidla a podmínky pro zabezpečení regulace v okruhu své působnosti Energetický regulační úřad stanoví prováděcím právním předpisem, tj. formou normativního právního aktu. Zákonné zmocnění k vydání právního předpisu nelze dovodit ani ze zákona č. 526/1990 Sb., na jehož základě cenové orgány rozhodují o zařazení zboží do seznamu zboží s regulovanými cenami (§10), což se děje v praxi formou výměru Ministerstva financí, a to vzhledem k tomu, že zákon ani zde žádnou konkrétní formu nepředepisuje. Cenové rozhodnutí proto nelze považovat za (jiný) právní předpis, neboť nevyhovuje požadavku čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, pokud jde o zákonné zmocnění k vydávání právních předpisů.
V této souvislosti lze dále uvést, že podmínkou platnosti nejen zákonů (čl. 52 Ústavy ČR), ale i jiných právních předpisů, je jejich vyhlášení způsobem, který stanoví zákon. Demokratický právní stát, za nějž se Česká republika považuje, je v souladu s čl. 1 Ústavy ČR založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Proto je povinen zabezpečit určitou úroveň právní jistoty, což mimo jiné znamená poskytnout občanům (a dalším osobám) efektivní možnost se s obsahem zákonů, ale i ostatních právních předpisů, které jim garantují práva a ukládají povinnosti, seznámit. Příslušným zákonem, který upravuje publikaci platných (a účinných) právních předpisů, je zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. V §3 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb. se uvádí, že právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, z ustanovení §1 odst. 1 písm. e) a odst. 2 pak plyne, že právní předpisy vydávané ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou se označují názvem "vyhláška". Zákon č. 309/1999 Sb. tedy nepovažuje cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (jakožto ústředního správního úřadu) za možnou formu právního předpisu vydaného podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a publikovaného v souladu s čl. 52 Ústavy ČR v oficiální sbírce. Zákon č. 458/2000 Sb. sice v §17 odst. 10 písm. b) hovoří o uveřejňování vydaných cenových rozhodnutí ERÚ v Energetickém regulačním věstníku, avšak tento způsob "vyhlášení" nemá charakter formální publikace právního předpisu, která by podmiňovala platnost takových rozhodnutí. Zde se jedná o prosté zveřejnění opatření správního orgánu bez dopadu na jeho platnost.
Cenové rozhodnutí č. 1/2001 ze dne 4.1.2001, kterým se stanovují maximální ceny elektřiny, nemůže být právním předpisem také z toho důvodu, že zjevně nesplňuje podmínku normativnosti (obecné závaznosti), neboť nesměřuje vůči blíže neurčenému okruhu adresátů, ale zavazuje konkrétní, jmenovitě určené subjekty právně disponující s určitým zbožím a službami. Mezi těmito subjekty však společnost U., a.s., jmenována není. Z toho lze dovodit, že cenové rozhodnutí nelze považovat z pohledu stěžovatelky ani za rozhodnutí orgánu veřejné moci podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., poněvadž není výsledkem právního řízení, jehož by byla stěžovatelka účastníkem. Není přitom rozhodné, zda se stěžovatelka sama za účastníka považuje, případně se cítí být takovým rozhodnutím dotčena. Krom toho nelze u daného typu právních aktů, tj. cenových rozhodnutí, vůbec hovořit o některých pravidelných atributech rozhodnutí vydávaných podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), jako je nabývání právní moci, doručování atd.
Navrhuje-li stěžovatelka posoudit napadené rozhodnutí jako "opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci" podle §72 zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen "zásah orgánu veřejné moci"), je třeba připomenout, že i v takovém případě musí jít vždy (stejně jako u pravomocného rozhodnutí) o individuální akt směřující vůči konkrétní osobě, která ústavní stížnost podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný. Zpravidla se jedná o jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní akt (útok) orgánu veřejné moci porušující ústavně zaručená základní práva či svobody, který sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu (viz nález III.ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., č. 78). Je nutné, aby šlo o adresný (osobní) akt, který bezprostředně mění právní situaci (právní poměry) zasažené osoby. Cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu však takové účinky vůči stěžovatelce samo o sobě nemá, stěžovatelka totiž není jeho adresátem. V daném případě lze cenové rozhodnutí považovat za individuální akt aplikace práva, neboť nezavazuje všechny subjekty (fyzické a právnické osoby) disponující s určeným druhem zboží či služeb, ale pouze konkrétně určené adresáty prodávající či kupující konkrétně uvedené zboží a služby. Není-li společnost U., a.s., přímým adresátem napadeného cenového rozhodnutí, potom jím nemohla být bezprostředně dotčena základní práva a svobody stěžovatelky, označená výše.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti cenovému rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 1/2001 jakožto zásahu orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Soudci zpravodaji tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2001
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu