ECLI:CZ:US:2001:2.US.141.01
sp. zn. II. ÚS 141/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., právně zastoupeného adv. N. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 4 To 8/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 4 To 8/01, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 1 T 12/2000, a podle kterého byl ponechán dále ve vazbě. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na svobodu zaručeného čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve kterém se uvádí, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Obsahem výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni bylo rozhodnutí
1) že se trestní věc stěžovatele a dalších pěti spoluobviněných vrací státnímu zástupci k došetření,
2) že se stěžovatel a dalších pět spoluobviněných ponechávají nadále ve vazbě z důvodů uvedených v ust. §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu.
Výrok ad 1) shora nabyl právní moci, výrok ad 2) napadl stěžovatel stížností, která byla jako nedůvodná zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl spolu s dalšími spoluobviněnými dne 7. 4. 1999 po vznesení obvinění pro trestný čin krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a účasti na zločinném spolčení podle ust. §163a odst. 1 tr. zákona, vše ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. zákona, a další trestnou činnost vzat do vazby. Opakované žádosti o propuštění z vazby byly opakovaně zamítány a opakovaně bylo rozhodováno o prodloužení doby trvání vazby. Podle tvrzení stěžovatele mu byla vazba naposledy prodloužena do 7. 8. 2000. Dále je v ústavní stížnosti namítáno, že Krajský soud v Plzni a ve druhém stupni Vrchní soud v Praze při svém rozhodování nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 1997, sp. zn. III. ÚS 337/97 (uveřejněný ve sv. č. 9 pod č. 143 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck na str. 269), podle kterého při vrácení věci k došetření je nutno nejen přihlížet a zkoumat důvody vazby a důvody, proč nemohla být věc skončena, ale též stanovit dobu dalšího trvání vazby.
Jak vyplývá z odůvodnění shora uvedených usnesení, jde o věc složitou, rozsáhlou, proti šesti obviněným, kteří jsou stíháni pro odcizování motorových vozidel cizinců - turistů, včetně věcí ve vozidlech uložených. Odcizování a pozdější prodej měl být organizován, někteří spoluobvinění byli ozbrojeni, a byla způsobena škoda velkého rozsahu. Obžaloba byla podána Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze věc delegoval Krajskému soudu v Plzni, který věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Požadované doplnění vyšetřování je nasměrováno na odstranění vad přípravného řízení, zejména provedením téměř třiceti výslechů svědků - cizinců cestou dožádání, stanovení výše způsobené škody, řádné seznámení se s výsledky vyšetřování a další, jak je podrobně rozvedeno v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni. Pro rozsáhlost a skutkovou i právní obtížnost věci si došetření vyžádá delší dobu. Z charakteru a rozsáhlosti trestné činnosti, počtu spoluobviněných, jejich organizovanosti, nepochybně značných příjmů z trestné činnosti vyplývají důvody vazby stěžovatele ve smyslu ustanovení §67 odst. 1, písm. a), b), c) trestního řádu.
Neopodstatněná je i námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, že o prodloužení vazby bylo naposledy rozhodováno tak, že byla prodloužena do 7. 8. 2000. V tomto směru nebylo vzato v úvahu usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 40 Nt 512/01, jímž byla vazba stěžovatele (i ostatních spoluobviněných) prodloužena do 7. 4. 2001, kdy skončila dvouletá lhůta vazby.
Nutno však přisvědčit další námitce ústavní stížnosti, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení o zamítnutí stížnosti do propuštění z vazby nestanovil lhůtu dalšího trvání vazby, jak bylo jeho povinností s ohledem na nález Ústavního soudu, citovaný shora. Nerozhodování v tomto směru Vrchní soud v Praze zdůvodňuje (čl. 8 třetí odstavec odůvodnění usnesení) tím, že v době rozhodování lhůta prodloužené vazby ještě běžela a k jejímu dalšímu prodloužení by mohlo dojít pouze na základě návrhu státního zástupce (§71 odst. 2, 6 tr. řádu). V opačném případě by obvinění, tedy i stěžovatel, museli být propuštěni na svobodu pro uplynutí dvouleté doby vazby, což v době rozhodování bylo pro obviněné, tedy i pro stěžovatele příznivější.
Vrchní státní zástupce tento návrh v zákonné lhůtě podal a Vrchní soud v Praze o něm před skončením dvouleté doby trvání vazby rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 3 Ntv 1/01, tak, že se vazba všech obviněných (včetně stěžovatele) prodlužuje do 31. 12. 2001. V tomto usnesení, které si Ústavní soud vyžádal, Vrchní soud v Praze podrobně zdůvodňuje obtížnost věci, její náročnost skutkovou i právní, pro niž nebylo možno skončit věc ve dvouleté vazební lhůtě, když důvody vazby u všech obviněných nadále přetrvávají.
Tímto usnesením vrchního soudu byl odstraněn a v současné době pominul a neexistuje stav vytýkaný ústavní stížností. Rušení usnesení proto, že v něm nějaký výrok chybí a tento chybějící výrok obsahuje jiné usnesení téhož soudu, by bylo zbytečné a bezpředmětné.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě konkrétně čl. 8 odst. 5 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 12. června 2001