ECLI:CZ:US:2001:2.US.159.01
sp. zn. II. ÚS 159/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., právně zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 4 To 8/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 15. 3. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 4 To 8/01, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti části usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2000, sp. zn. 1 T 12/2000, a kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává nadále ve vazbě z důvodů uvedených v ust. §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu. Tímž usnesením byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření - tento výrok nabyl právní moci, takže o něm Vrchní soud v Praze nerozhodoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl dotčen na svých základních právech, konkrétně byl porušen čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Protiústavnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel v tom, že jak usnesení krajského soudu, tak i následně vrchního soudu postrádá výrok o prodloužení doby trvání vazby. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že naposledy byla vazba stěžovatele prodloužena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 4 Nt 518/2000, a to do 7. 8. 2000. Od té doby měl být stěžovatel ve vazbě bez právního důvodu.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Naposledy byla vazba stěžovatele i dalších pěti spoluobviněných prodloužena usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 40 Nt 512/01, a sice do 7. 4. 2001, kdy končila dvouletá lhůta trvání vazby ve smyslu §71 odst. 2 tr. řádu. Vrchní soud v Praze tedy rozhodoval v době, kdy o trvání vazby bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a lhůta ještě běžela.
Ústavní soud se zabýval i existencí a opodstatněností vazebních důvodů, které nejsou ústavní stížností výslovně napadány. Nutno souhlasit s odůvodněním napadeného usnesení, že jde o rozsáhlou a obtížnou trestní věc o šesti obviněných, jejichž trestná činnost spolu bezprostředně souvisí a kde podle právní kvalifikace a výše předpokládané škody hrozí i vysoké tresty. Stěžovatel je obviněn z toho, že spolu s dalšími odcizovali motorová vozidla cizinců-turistů po celých západních Čechách včetně věcí ve vozidlech uložených. Trestná činnost měla být organizována a zaměřena na dosažení co nejvyšších zisků z prodeje odcizených aut a věcí z nich. Trestná činnost měla být páchána po delší dobu a takto měly být částečně opatřovány prostředky k obživě stěžovatelem, který je bez pracovního poměru.
Ústavní soud shledal, že vazba stěžovatele je důvodná a zákonná. Jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 5 Listiny nebylo postupem orgánů činných v trestním řízení dotčeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 337/97, ve kterém byl vysloven právní názor, že při vrácení věci k došetření je nutno nejen přihlížet, zda i nadále trvají důvody vazby, ale i k důvodům, proč nemohla být věc skončena a stanovit dobu dalšího trvání vazby. K tomu je třeba uvést následující:
Vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení o dalším trvání vazby nerozhodl. Učinil tak na návrh vrchního státního zástupce v jiném usnesení ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 3 Ntv 1/01, tak, že se vazba u stěžovatele (i dalších spoluobviněných) prodlužuje do 31. 12. 2001. V tomto usnesení, které si Ústavní soud vyžádal, Vrchní soud v Praze podrobně zdůvodňuje obtížnost věci, její náročnost - skutkovou i právní, pro niž nebylo možno skončit věc ve dvouleté vazební lhůtě.
Uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl odstraněn a v současné době tedy již pominul stav vytýkaný ústavní stížností. Rušení usnesení proto, že v něm nějaký výrok chybí, když tento chybějící výrok je obsažen v jiném rozhodnutí téhož soudu, by bylo zbytečné a bezpředmětné.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 12. června 2001