ECLI:CZ:US:2001:2.US.174.01
sp. zn. II. ÚS 174/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. J., právně zastoupené JUDr. M. Š., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 38 C 146/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl, neboť podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2001, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 38 C 146/98, a to pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 38 C 146/98, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit společnosti U., spol. s. r. o. (v řízení před obecnými soudy žalobci), částku 500 000,- Kč s příslušenstvím.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že o vydání rozsudku a o jeho právní moci se dozvěděla až v rámci zahájení řízení o výkonu rozhodnutí dne 25. 2. 2000, neboť jí oznámení o uložení zásilek doručovaných jí soudem v této věci nebyla nikdy poštovním úřadem v místě trvalého bydliště doručena.
Návrh na povolení obnovy uvedeného řízení, jakož i návrh na odložení vykonatelnosti výše uvedeného rozsudku, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl usnesením ze dne 7. 6. 2000, č. j. 23 C 85/2000-13. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2000, č. j. 29 Co 661/2000-29, usnesení soudu prvního stupně napadené odvoláním stěžovatelky potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že napadený rozsudek pro zmeškání je právně i věcně nesprávný, a proto se nápravy domáhala návrhem na obnovu řízení, aby věc mohla být soudem řádně projednána a právně posouzena. Stěžovatelka je přesvědčena, že vydáním rozsudku pro zmeškání bylo stěžovatelce odňato právo, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Dle poučení obsaženého v rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 38 C 146/98, není proti rozsudku pro zmeškání odvolání přípustné, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání nebo rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci. V takovém případě, uvádí se dále v poučení, lze proti němu podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.
Ustanovení §159 odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že jen řádně doručený rozsudek je v právní moci (Sborník IV., s. 383). Jen řádně a předpisům vyhovující doručení může mít za následek, že osobě, jíž je doručováno, začne běžet lhůta k podání odvolání. Pokud tedy stěžovatelce uvedený rozsudek skutečně řádně doručen nebyl, jak tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti, nemohl se stát pravomocným, neboť lhůta k podání odvolání by nezačala běžet, a pokud stěžovatelce nebylo řádně doručeno ani předvolání k prvnímu jednání v dané věci, bylo by odvolání proti rozsudku pro zmeškání přípustné, neboť tímto by nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Ze spisového materiálu však vyplývá, že odvolání v dané věci stěžovatelkou podáno nebylo.
Dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
V souladu s ust. §75 odst. 1 cit. zák. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a proto je podaný návrh nepřípustný.
V případě, že by v projednávané věci odvolání proti výše uvedenému rozsudku pro zmeškání přípustné nebylo, přičemž návrh na povolení obnovy řízení se ve smyslu ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za poslední prostředek nepovažuje, by bylo nutné uzavřít, že návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/ 1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když se stěžovatelka o uvedeném rozsudku dozvěděla dne 25. 2. 2000, a ústavní stížnost byla podána až dne 21. 3. 2001, tedy více než o rok později.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně v řízení o návrhu na obnovu řízení nezjišťoval, zda ze strany doručovatele bylo řádně plněno a návrh na obnovu řízení odmítl. Dále se tento soud nezabýval otázkou namítanou v návrhu na obnovu řízení, tj. nesprávným posouzením návrhu a důkazů předložených žalobcem v původním řízení, kdy soud zcela pochybil v právním hodnocení smlouvy o sdružení a důvodech ukončení nájmu nebytových prostor. Stěžovatelka má za to, že zamítnutí návrhu na obnovu řízení soudy obou stupňů vychází pouze z formálně právního procesního hlediska bez zjištění skutečného stavu věci, tj. zda pověřený příslušný poštovní úřad, resp. jeho pracovníci skutečně oznamoval uložení zásilek. Rozhodnutí, kterými soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly o stěžovatelčině návrhu na povolení obnovy řízení, ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla.
Při shrnutí výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, neboť podaný návrh je nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 10. dubna 2001