ECLI:CZ:US:2001:2.US.176.2000
sp. zn. II. ÚS 176/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti A. L., zastoupeného JUDr. M. B., Ph.D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 5 To 44/2000, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem dne 21. 3. 2000. Napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 5 To 44/2000, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 11 T 135/99.
Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Ústavní soud zjistil, že navrhovateli byl v přestupkovém řízení rozhodnutím Dopravního inspektorátu Policie ČR, Městské ředitelství Brno, ze dne 15. 4. 1998, č.j. MRBM-701/DI-PŘ-98, uložen dnem 5. 5. 1998 (právní moc rozhodnutí o přestupku) zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, tj. do 5. 5. 2000, neboť byl dne 5. 2. 1998 přistižen, jak bez řidičského průkazu řídí automobil a rozborem krve mu byla zjištěna hladina 2.46 g/kg alkoholu. Dále mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. 1 T 301/95, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 10. 9. 1998 uložen trest zákazu činnosti, spočívající v řízení motorových vozidel na dobu 3 let, neboť se neosvědčil ve zkušební době, kterou mu tento soud stanovil svým usnesením ze dne 14. 8. 1997, č.j. 1 T 301/95-54. Dne 6. 4. 1999, tedy v době výkonu rozhodnutí zákazu činnosti, byl kontrolován příslušníkem Policie ČR, když řídil osobní motorové vozidlo. Dne 1. 7. 1999 byl znovu kontrolován hlídkou Policie ČR, když řídil osobní motorové vozidlo. Na základě obžaloby vydal Městský soud v Brně dne 2. 9. 1999 trestní příkaz, č.j. 11 T 135/99-19, proti kterému podal stěžovatel odpor. Městským soudem v Brně byl následně odsouzen za dvojnásobný trestný čin maření výkonu jiného státního orgánu než soudu a za maření výkonu rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána rozhodnutím DI Policie ČR a trestním příkazem Okresního soudu v Blansku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a byl mu uložen zákaz výkonu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků. Stěžovatel v odvolání namítal, že uvedeného tr. činu se může dopustit pouze v případě, kdy porušuje konkrétní pravomocné rozhodnutí. Tímto rozhodnutím však nebyla obě shora označená rozhodnutí DI Policie ČR a Okresního soudu v Blansku, nýbrž trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 12 T 7/99, který nabyl právní moci dne 9 3. 1999. V sdělených obviněních ze dne 31. 5. 1999 a 1. 7. 1999 a v podaných žalobách bylo stěžovateli kladeno za vinu maření výkonu právě tohoto rozhodnutí, ačkoli byl ve výkonu jiných rozhodnutí. V odvolání stěžovatel namítal právě tuto skutečnost, když poukázal na rozpor mezi skutkovou větou obžaloby a skutkovou větou napadeného rozsudku. Městský soud v Brně proto dle jeho názoru zhojil tento nedostatek v rozporu s §220 tr.ř. Odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně zamítl podle §256 tr.ř., když dospěl k závěru, že totožnost skutku je zachována, je-li alespoň částečně zachována buď totožnost jednání nebo totožnost následku. V daném případě bylo jednání obžalovaného, popsané ve sdělení obvinění i v obžalobě, totožné s jednáním, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že totožnost skutku není přerušena tím, že soud I. stupně správně zjišťuje následek, tj. maření výkonu, u jiného rozhodnutí, než orgány přípravného řízení. Následně se odvolací soud vypořádal i s uložením trestu odnětí při horní hranici sazby, což je okolnost, kterou však stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá.
Obě rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že objektem trestného činu dle §171 tr.z. je nerušený výkon rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu. V nejnižším stupni abstrakce je za konkrétní objekt trestného činu, který je mu kladen za vinu, nutno považovat výkon konkrétního, pravomocného rozhodnutí. Právě konkrétní objekt trestného činu je totiž tvořen jednotlivým zájmem či hodnotou, které byly zasaženy konkrétní trestnou činností konkrétního pachatele. Podle §220 tr. ř. může soud rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Totožnost skutku je podle tohoto ustanovení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo následku. Následkem se přitom rozumí konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku. Protože je vyloučen souběžný výkon dvou trestů stejného druhu, stěžovatel tvrdí, že nemohl takový trestný čin spáchat, když podle obžaloby mařil výkon rozhodnutí Městského soudu v Brně, ten však nevykonával. Městský soud v Brně proto tento nedostatek obžaloby zhojil zcela v rozporu s §220 tr.ř., když zcela evidentně nebyla zachována identita skutků, neboť šlo o jiný skutek. Takovým způsobem by jej pak bylo možno odsoudit pro vraždu osoby B, ačkoli byl obžalován pro vraždu osoby A. Tak by neměl možnost účinné obrany předpokládané v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). I v konkrétním případě byl stěžovatel obžalován za skutek, který se nestal a trestní řízení proti němu vedená byla proto od počátku nezákonná. Tím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 39 Listiny. Dále bylo zasaženo do práva na obhajobu podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Až do vyhlášení rozsudku soudu I. instance bylo trestní řízení vedeno k naprosto odlišnému skutku, nebyla mu dána možnost vyjádřit se k důkazům, vztahujícím se k činu, za který byl nakonec odsouzen, případně navrhnout důkazy nové, poukázat na polehčující okolnosti.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně se k návrhu vyjádřil předseda senátu JUDr. A. F., který poukázal na teorii trestního práva, podle které je třeba k zachování totožnosti skutku alespoň totožnost jednání a uvedl k tomu argumenty z odůvodnění rozsudku.
Vedlejší účastník, Krajské státní zastupitelství v Brně, se svého postavení vzdal.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti.
Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto se Ústavní soud nezabýval otázkou např. spojení spisů, které bylo sice v souladu s §23 odst. 3 tr. ř., neodpovídalo však pravidlům jednacího řádu pro okresní a krajské soudy.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska namítaného porušení ústavně chráněných práv, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Poukazuje přitom na skutková zjištění, která nejsou stěžovatelem zpochybněna. Spornou je pouze otázka porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny tím, že obvinění a obžaloba uvádí maření výkonu jiného rozhodnutí, než pro které byl stěžovatel odsouzen. Stěžovatel z hlediska ústavního konkrétně namítá, že:
a) byl obžalován za skutek, který se nestal a trestní řízení proti němu vedená byla proto od počátku nezákonná. Tím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 39 Listiny;
b) bylo zasaženo do práva na obhajobu podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Až do vyhlášení rozsudku soudu I. instance bylo trestní řízení vedeno k naprosto odlišnému skutku, nebyla mu dána možnost vyjádřit se k důkazům, vztahujícím se k činu, za který byl nakonec odsouzen, případně navrhnout důkazy nové, poukázat na polehčující okolnosti.
ad a)
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že skutek, pro který bylo proti němu vedeno trestní řízení, se nestal. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by v době kontrol výkonu trestu zákazu činnosti podle §49 tr.z. nebyl ve výkonu takového trestu, a přitom řídil motorové vozidlo (totožnost jednání). Pouze tvrdí, že byl ve výkonu trestu jiného. Nicméně tento trest byl naprosto identický s tresty ostatními, a spočíval, stejně jako ony, v tom, že stěžovateli bylo v daném časovém období pravomocně rozhodnutím orgánu veřejné moci zakázáno řídit motorová vozidla a stěžovatel tento zákaz dne 6. 4. 1999 a 1. 7. 1999 prokazatelně nerespektoval (totožnost následku).
Podstata skutku byla proto v celém trestním řízení zachována bez ohledu na to, zda stěžovatel věděl, výkon kterého pravomocného právě maří, neboť to bylo z hlediska následku irelevantní. Stěžovatel též konkrétně neprokázal, v čem by se jeho pozice změnila, kdyby byl obžalován pro maření výkonu jiného rozhodnutí, které se na něj v té době vztahovalo, když místo, čas, způsob jednání i právní kvalifikace skutku zůstanou totožné a nepovedou k záměně za jiný trestný čin.
Ústavní soud se již vícekrát vyslovil proti přepjatému formalismu. Pokud by měl přisvědčit stěžovateli a uznat porušení čl. 39 Listiny, musel by být tr. čin definován i v §171 odst. 1 písm. c) tr.z. takovým způsobem, že by pro společnost nebezpečné jednání spočívalo v nerespektování rozhodnutí konkrétně označeného, nikoli pouze v zákazu určitého jednání. Tak tomu ale není a nebylo by to ani v duchu účelu trestního řízení. Podstatné z hlediska proběhlého trestního řízení bylo, že zde zákaz konkrétně určené činnosti existoval a zda o něm pachatel věděl. Označení pravomocného rozhodnutí bylo jen okolností individualizující a dokazující. Jistě by byla jiná situace, kdyby byl stěžovatel obžalován za porušení zákazu výkonu jiné činnosti (např. provozování živnosti) a byl odsouzen za to, že mařil výkon zákazu řízení motorových vozidel. V daném případě však rozhodnutí o zákazu činnosti spočívala v zákazu naprosto identické činnosti. Příklad o odsouzení za vraždu, shora uváděný stěžovatelem, proto vůbec na tuto situaci nedopadá.
ad b)
Pokud jde o námitky sub b), Ústavní soud zjistil ze spisu, že tyto údaje neodpovídají skutečnosti. Stěžovatel měl možnost a podal odpor proti trestnímu příkazu, takže nebyl zbaven možnosti přednést své argumenty před dvěma instancemi. O odsouzení za maření výkonu jiného rozhodnutí, než pro které byly vzneseny obvinění a obžaloba, se dověděl z trestního příkazu, nikoli z rozsudku, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Měl proto možnost přivodit projednání věci z tohoto hlediska, čehož také za pomoci právního zástupce využil, když proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1999, č.j. 11 T 135/99-19, podal odpor. Nic mu proto nebránilo, aby změnil svou obhajobu, požádal o doplnění důkazů atd. Již z tohoto hlediska se proto stížnost jeví jako zjevně neopodstatněná.
Dále ze spisového materiálu jednoznačně plyne, že stěžovatel u soudů důsledně odmítal vypovídat, popř. klást otázky svědkovi (policista). Pouze jeho obhájce namítal skutečnost, které se dovolává rovněž před odvolacím a Ústavním soudem. Námitka porušení práva na obhajobu se proto Ústavnímu soudu jeví jako ryze účelová.
Stěžovatel neprokázal, oč by byla jeho obhajoba účinnější, kdyby byl obviněn a obžalován z maření výkonu rozsudku jiného soudu, když zakázané jednání bylo naprosto totožné. Stěžovatel nikterak nezpochybnil, že byl ve výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel. Stejně tak nezpochybnil, že v této době byl dvakrát kontrolován na určitém místě, jak konkrétní motorové vozidlo řídí, ačkoli to měl pravomocně zakázáno.
Dále se poznamenává, že trestní řízení proběhlo za šetření příslušných ustanovení tr.ř., tr. čin byl řádně zjištěn a prokázán. Stěžovateli byla dána možnost vyjádřit se k důkazům, vztahujícím se k činu, za který byl nakonec odsouzen, případně navrhnout důkazy nové, poukázat na polehčující okolnosti. Jestliže v průběhu celého soudního řízení zvolil stěžovatel jako taktiku obhajoby, že nebude vypovídat, ani se vyjadřovat, nemůže se dovolávat v ústavní stížnosti toho, že mu taková možnost nebyla dána.
S poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu