ECLI:CZ:US:2001:2.US.208.01
sp. zn. II. ÚS 208/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1. D. V. S. a 2. A. S., zastoupené zákonnou zástupkyní stěžovatelkou č. 1, obou zastoupených JUDr. J. J., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 2 Nt 154/2000, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 2 Nt 108/2001, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 7 To 113/2001, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 14 Nc 5/2001, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2001, č.j. 21 Co 125/2001 - 25, spojené s návrhem, aby "Ústavní soud závazně stanovil, že stěžovatelka č. 1 se z důvodu péče o dítě propustí na svobodu a stěžovatelka č. 2 bude navrácena do péče matky", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelek podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 8 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 5, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (v ústavní stížnosti označována nesprávně jako "Evropská úmluva o ochraně lidských práv" nebo "Evropská úmluva"), a čl. 9 a čl. 24 Úmluvy o právech dítěte [sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., (v ústavní stížnosti označována nesprávně jako "Úmluva o ochraně práv dítěte")].
Z ústavní stížnosti a příslušných soudních spisů, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatelka č. 1 byla usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. 12. 2000, č.j. 2 Nt 154/2000 - 13, vzata do vazby z důvodu §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Její stížnost byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 1. 2001, č.j. 7 To 624/2000 - 40. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 2. 2001, č.j. 2 Nt 105/2001 - 16, jí byla zamítnuta žádost o propuštění z vazby a následně usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2001, č.j. 7 To 113/2001 - 45, byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně. Pravomocným usnesením Okresního státního zastupitelství v Domažlicích ze dne 3. 4. 2001, č.j. 2 Nt 154/2000 - 54, bylo trestní stíhání stěžovatelky č. 1 zastaveno, neboť není přípustné a musí být zastaveno, když to nařídil prezident České republiky, který užil svého práva a udělil obviněné dne 3. 4. 2001 milost. Proto také byla dále stěžovatelka č. 1 pravomocným usnesením Okresního státního zastupitelství v Domažlicích ze dne 3. 4. 2001, č.j. 2 Nt 154/2000 - 55, propuštěna na svobodu. Stěžovatelka netrvala na projednání své trestní věci.
Dne ... se v nemocnici v P. narodila stěžovatelce č. 1 dcera (stěžovatelka č. 2). Usnesením o předběžném opatření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2001, č.j. 14 Nc 5/2001 - 3, byla stěžovatelka č. 2 umístěna do kojeneckého ústavu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 2. 2001, č.j. 14 Nc 5/2001 - 10, bylo zahájeno řízení o nařízení ústavní výchovy ve věci péče o nezletilou stěžovatelku č. 2 a opatrovníkem pro toto řízení jí byla ustanovena Městská část Praha 4 - Nusle. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2001, č.j. 21 Co 125/2001 - 25, bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení o předběžném opatření. Pravomocným usnesením ze dne 3. 4. 2001, č.j. 14 Nc 5/2001 - 30, Obvodní soud pro Prahu 4 zrušil usnesení, na základě kterého byla stěžovatelka č. 2 umístěna do kojeneckého ústavu a rozhodl, že se stěžovatelka č. 2 svěřuje do výchovy stěžovatelky č. 1.
Stěžovatelky podávají ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným usnesením, když porušení uváděných chráněných základních práv a svobod spočívá podle obsahu ústavní stížnosti v následujících tvrzeních. Stěžovatelky se domnívají, že neměla být uvalena vazba, když stěžovatelka č. 1 byla v pokročilém stadiu těhotenství, souhlas lékaře s vazbou nebyl a "je, nebo alespoň bylo obecným územ, že žena by měla porodit a strávit šestinedělí na svobodě". Stěžovatelka č. 1 se dále domnívá, že není podezřelá ze závažné trestné činnosti a vyšetřování je zmanipulované Policií ČR a "Domažlickou erotickou mafií". Odmítnutí odvolání proti předběžnému opatření o umístění dcery do kojeneckého ústavu je konečně stěžovatelkou č. 1 označeno za "úřednický postup", avšak přitom stěžovatelka pouze dále potvrzuje skutečnosti rozhodné pro odmítnutí odvolání tak, jak byly uvedeny odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že oba rodiče nezletilé byli ve výkonu vazby a neměli možnost se o nezletilou starat, byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření dle ust. §76a občanského soudního řádu a proto bylo usnesení o předběžném opatření vydáno.
Předsedkyně senátu 21 Co Městského soudu v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, když postup městského soudu byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a nebylo porušeno žádné z ústavních práv stěžovatelek.
Předseda Okresního soudu v Domažlicích k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí bylo v souladu se zákonem a ani přezkumný Krajský soud v Plzni neshledal pochybení.
Krajský soud v Plzni se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud vyzval stěžovatelky, aby odstranily vady jejich podání, což ve lhůtě učinily.
Ústavním soudem bylo zjištěno, že v části petit ústavní stížnosti nesplňuje podmínky pro to, aby mohl být Ústavním soudem věcně projednán. Konkrétně jde o část, kterou stěžovatelky napadají usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 2 Nt 154/2000, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 2 Nt 108/2001. Podle své konstantní judikatury (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 21. 7. 1994 ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 16/94, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, č. 14, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 19. 12. 1997 ve věci, sp. zn. II. ÚS 293/97, anebo nepublikované usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 21. 10. 1999 ve věci, sp. zn. I. ÚS 330/99) je Ústavní soud vázán petitem návrhu. Stěžovatelky v petitu ústavní stížnosti a na první straně ústavní stížnosti uvádí, že napadají usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 2 Nt 154/2000. Ústavním soudem však bylo ze soudního spisu zjištěno, že tímto usnesením rozhodoval Okresní soud v Domažlicích v trestní věci M., P., S. (manžela stěžovatelky č. 1 a otce stěžovatelky č. 2) a F., o návrhu státní zástupkyně na jejich vzetí do vazby. Nebylo však rozhodováno ve věci stěžovatelky č. 1 a Ústavní soud proto, při vázanosti petitem návrhu, v části petitu napadající usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 2 Nt 154/2000, jej posoudil jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
K části petitu, kterým je napadeno usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 2 Nt 108/2001, bylo Ústavním soudem zjištěno následující. Dle sdělení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. 11. 2001 není pod sp. zn. 2 Nt 108/2001 vedeno žádné trestní řízení, avšak pod sp. zn. 1 Nt 108/2001 je vedeno u tohoto soudu trestní řízení ve věci obviněného O. R. a nikoliv tedy ve věci stěžovatelky č. 1. Jestliže je tedy v petitu ústavní stížnosti a na první straně ústavní stížnosti uvedeno, že stěžovatelky napadají usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 2 Nt 108/2001, pak Ústavní soud konstatuje, že v této části jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavním soudem bylo dále zjištěno, že v části petit ústavní stížnosti nesplňuje podmínky pro to, aby mohl být Ústavním soudem věcně projednán. Konkrétně jde o část, kterou stěžovatelky napadají usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 14 Nc 5/2001, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2001, č.j. 21 Co 125/2001 - 25. Usnesením městského soudu bylo rozhodováno o odvolání rodičů nezletilé stěžovatelky č. 2 (tedy stěžovatelky č. 1 a jejího manžela) proti usnesení o předběžném opatření o umístění stěžovatelky č. 2 do kojeneckého ústavu. Odvolání bylo odmítnuto jako pozdě podané, protože oběma rodičům bylo doručeno shodně dne 26. 1. 2001 do vlastních rukou (to ostatně potvrzuje i stěžovatelka č.1 v ústavní stížnosti), lhůta k podání odvolání skončila 12. 2. 2001 a odvolání je datované až 13. 2. 2001 a soudu došlo 15. 2. 2001, přičemž stěžovatelka č. 1 v ústavní stížnosti potvrzuje, že odvolání její právní zástupce podal 13. 2. 2001. K tomu stěžovatelka č. 1 uvádí, že rozhodnutí o předběžném opatření odeslala svému právnímu zástupci poštou dne 30. 1. 2001. V této části petitu Ústavní soud konstatuje, že návrh je nepřípustný, protože nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")]. Stěžovatelka č. 1 sice odvolání podala, ale nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, když odvolání podala opožděně a z tohoto důvodu bylo odmítnuto ( k tomu srov. obdobně nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2000, ve věci sp. zn. III. ÚS 126/2000).
K části petitu, ve které je napadáno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 7 To 113/2001, konstatuje Ústavní soud následující. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta stížnosti stěžovatelky č. 1 proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 2. 2001, č.j. 2 Nt 105/2001 - 16, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky č. 1 o propuštění z vazby. V této části byla věc v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) a v souladu se svojí ustálenou judikaturou, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K takovémuto porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování ve věcech vazby nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření v příslušných ustanoveních trestního řádu.
Ústavní soud při posuzování dané ústavní stížnosti vycházel z faktu, že vazba je jedním ze zajišťovacích institutů upravených v trestním řádu, který představuje opatření výjimečné a fakultativní, neboť vzetí do vazby je vždy značným zásahem do osobní svobody. Tento zásah proto může být uskutečněn a trvat pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. V posuzovaném případu, je třeba uvážit skutečnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadá zákonnost vazby, délku jejího trvání nebo porušení principů spravedlivého procesu v řízení o její vazební věci, stěžovatelka se pouze obecně formulovanými tvrzeními snaží polemizovat s právními závěry obecných soudů, které byly vyjádřeny v celkem čtyřech usneseních obecných soudů, projednávajících uvalení vazby a žádost o propuštění z vazby. Ústavní soud dále konstatuje, že v uvedené činnosti obecných soudů nebylo Ústavním soudem shledáno nic, co by odporovalo ústavně zaručeným právům stěžovatelky. Ústavní stížnosti tak nelze vyhovět zejména za situace, kdy ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci. Nelze námitky stěžovatelky hodnotit jako relevantní z ústavněprávního hlediska, když stěžovatelkou není zpochybňováno dodržení ústavně konformního postupu konkrétními argumenty a konkrétními důkazy, kterými by zdůvodňovala nedodržení zákonných postupů, nelidské zacházení s ní nebo s její dcerou. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadeného usnesení jen v tom, že "lékař měl dát souhlas s vazbou" (to ostatně ani trestní řád nevyžaduje) a "že je obecným územ, že žena by měla strávit porod a šestinedělí na svobodě". Pakliže nejsou stěžovatelkou napadány v ústavní stížnosti samotné vazební důvody nebo postup soudů, není důvod se domnívat, jak správně poukázal Krajský soud v Plzni v ústavní stížností napadeném usnesení, že by mateřství stěžovatelky mělo vylučovat uvalení vazby, když vazba je důvodná, péče o dítě je zabezpečena v rámci institucí působících v péči o děti v České republice a matce je umožněno na náklady věznice navštěvovat svou dceru, což ostatně potvrdila i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti.
K části petitu, kde stěžovatelky navrhují, aby "Ústavní soud závazně stanovil, že stěžovatelka č. 1 se z důvodu péče o dítě propustí na svobodu a stěžovatelka č. 2 bude navrácena do péče matky", Ústavní soud konstatuje, že jde zjevně o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, když z příslušných ustanovení trestního řádu, zákona o rodině a občanského soudního řádu plyne, že o takovém návrhu mohou rozhodovat pouze obecné soudy a nikoliv soud Ústavní.
S ohledem na výše uvedené byl návrh odmítnut zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný dle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., zčásti jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 12. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu