ECLI:CZ:US:2001:2.US.224.2000
sp. zn. II. ÚS 224/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. F., s. r. o., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2000, č.j. 28 Ca 705/98 - 29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z příslušného soudního spisu, ústavní stížnosti a k ní přiložených správních rozhodnutí, vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatel požádal dne 6. 5. 1997 o poskytnutí dotace, když v žádosti uvedl, že jeho předmětem podnikání podle registrace nebo zápisu v obchodním rejstříku je zemědělská činnost. V čestném prohlášení, které je součástí této žádosti, stěžovatel potvrdil, že uvedené údaje jsou pravdivé. Dne 14. 7. 1997 uzavřel stěžovatel s Ministerstvem zemědělství ČR, zast. ředitelem Územního odboru Benešov, smlouvu o poskytnutí dotace, která byla uzavřena dle "Zásad pro poskytování investičních a neinvestičních dotací Ministerstvem zemědělství pro rok 1997 ( MZe č.j. 4365/96 - 1000 a MF č.j. 2087/97)" (dále jen "zásady"), a podle obchodního zákoníku a byla účelově vázána v podstatě na zemědělskou výrobu. Podle čl. II. bodu 5 smlouvy se stěžovatel zavázal v případech zde stanovených vrátit poskytnutou dotaci (tj. v případě nesplnění účelu, pro který byla poskytnuta, v případě porušení povinností vyplývajících z této smlouvy, v případě poskytnutí či čerpání dotace v nesprávné výši. Podle čl. II. bodu 7 smlouvy se stěžovatel zavázal zaplatit penále v případě porušení povinností, které pro něj vyplývají z této smlouvy. Podle čl. IV. bodu 1 písm. c), e) smlouvy stěžovatel jednak potvrdil, že veškeré údaje obsažené v žádosti o poskytnutí dotace jsou pravdivé a jsou v souladu se zásadami, a jednak potvrdil, že byl se zásadami podrobně seznámen, vyslovuje souhlas s podmínkami tam stanovenými a zavazuje se, že je bude dodržovat. Dle znění smlouvy jsou zásady její součástí. Podle části A bodu 2 písm. c) zásad příjemce dotace, který uvedl nepravdivé údaje v žádosti o dotaci nebo nesplnil ustanovení smlouvy o dotaci, je povinen neprodleně odvést zadržené prostředky a tuto skutečnost oznámit územnímu odboru Ministerstva zemědělství a příslušnému finančnímu úřadu. Podle zásad, a to části B - Dotační titul 1. Restrukturalizace zemědělského podnikání, podtitul 1.C.) Podpora údržby zemědělského půdního fondu v kulturním stavu, je dotovaným subjektem osoba, která podniká v zemědělské výrobě podle §2 obchodního zákoníku a obsahem žádosti o poskytnutí dotace musí být, mimo jiné, i doklad o registraci podnikání v zemědělské výrobě podle §2 obchodního zákoníku.
Finanční úřad v Benešově dne 14. 5. 1998 uložil stěžovateli povinnost vrátit neoprávněně poskytnutou dotaci ze státního rozpočtu ve výši 161 249 Kč a penále ve výši 45 795 Kč s odůvodněním, že kontrolou bylo zjištěno, že stěžovatel porušil zásady tím, že na dotovaný titul 1, podtitul 1C nesplnil základní podmínku, tj. nepodniká v zemědělské výrobě podle §2 obchodního zákoníku, což je v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 576/1990, o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 576/1990 Sb."), a stěžovatel musí celou dotaci vrátit do státního rozpočtu ČR.
Stěžovatel podal odvolání, ve kterém tvrdil, že není pravdou, že nepodniká v zemědělské výrobě, když tato činnost není živností a pro právnické osoby neexistuje ani povinnost tuto činnost registrovat, jako je tomu u osob fyzických [dle zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 105/1990 Sb.")]. Obchodní společnost má právo podnikat v zemědělství od okamžiku, kdy je zapsána v obchodním rejstříku, bez ohledu na to, zda je tento předmět podnikání zapsán v obchodním rejstříku. Podle stěžovatele je pro možnost právnické osoby podnikat v tomto oboru rozhodující vůle společníků a nikoliv zápis v obchodním rejstříku.
Finanční ředitelství odvolání zamítlo, když mimo jiné v odůvodnění konstatovalo, že stěžovatel v žádosti o poskytnutí dotace a čestném prohlášení ze dne 6. 5. 1997 jako předmět podnikání uvedl zemědělskou činnost a osvědčil správnost všech uvedených údajů. Dle výpisu z obchodního rejstříku stěžovatele ze dne 28. 3. 1997 však není zemědělská činnost nebo zemědělská výroba jako předmět podnikání stěžovatele uvedena, uvedení této činnosti chybí i v návrhu na změnu zápisu do obchodního rejstříku ze dne 10. 6. 1997. Ve společenské smlouvě o založení společnosti stěžovatele a ve stanovách je sice jako předmět činnosti uvedeno zemědělství, přesto ale není splněn požadavek uvedené části zásad, kde je vyžadován doklad o registraci podnikání. Co je podnikáním a kdo je podnikatelem pak je uvedeno v §2 obchodního zákoníku. Dle §28 odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku se do obchodního rejstříku zapisuje i předmět podnikání. Stěžovatel tedy ke dni podání žádosti nesplňoval citované podmínky zásad, neboť nepředložil doklad o registraci podnikání v zemědělské výrobě podle §2 obchodního zákoníku.
Stěžovatel podal u soudu žalobu na přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí s odůvodněním v podstatě shodným jako v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, když jádrem sporu je tvrzené oprávněné podnikání stěžovatele v zemědělské výrobě. Doplnil, že předmět podnikání v zemědělské výrobě nebyl v návrhu na zápis společnosti do obchodní rejstříku uveden v důsledku administrativní chyby advokáta, který věc vyřizoval.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu zamítl s odůvodněním, že zásady umožňují dotovat subjekty, které předložily doklad o registraci podnikání v zemědělské výrobě. To v případě právnických osob znamená, že průkazem takové skutečnosti může být pouze výpis z obchodního rejstříku, v němž je tento předmět podnikání zapsán, nikoliv tedy např. stanovy společnosti či společenská smlouva. To odpovídá i §27 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého jsou skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku účinné vůči každému ode dne, kdy byl zápis proveden. Stěžovatel neprokázal, že byl v rozhodné době osobou podnikající v zemědělské výrobě v souladu s §2 obchodního zákoníku, nesplnil tedy podmínku zásad, které se zavázal dodržovat, a proto je povinen poskytnutou dotaci včetně penále vrátit.
Stěžovatel podává ústavní stížnost, když porušení práva na spravedlivý proces podle obsahu ústavní stížnosti je jím odůvodňováno nesouhlasem s citovaným právním názorem obecného soudu vysloveného v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že městský soud stejně jako před ním správní orgány, neposkytly dostatečnou ochranu jeho právům tím, že zastávají názor, že v případě právnické osoby je možno ji považovat za podnikatele v zemědělské výrobě jen tehdy, má li tento předmět činnosti zapsán v obchodním rejstříku. Nesouhlasí s tím, že právnická osoba, aby podnikala v souladu s obchodním zákoníkem, jakožto podnikatel v zemědělství, se musí vykázat výpisem z obchodního rejstříku, v němž je takový předmět podnikání zapsán; v opačném případě není možné podnikatele považovat za podnikajícího v zemědělské výrobě, a tudíž nesplňuje podmínky zásad pro poskytnutí investičních dotací. Proto navrhuje zrušení rozhodnutí městského soudu.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu 28 Ca Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, obdobně jako v odůvodnění soudního rozhodnutí, co bylo důvodem zamítnutí žaloby stěžovatele.
Finanční ředitelství se ve vyjádření k ústavní stížnosti ztotožnilo s ústavní stížností napadeným soudním rozhodnutím.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel se jen opakovaně dovolává svého tvrzení, že uložení povinnosti vrátit dotaci je nezákonné a rozhodující skutečností pro podnikání v zemědělské výrobě u právnických osob není obchodní rejstřík, nýbrž vůle společníků. Podstata jeho ústavní stížnosti tedy spočívá v polemice s právním názorem soudu (a rovněž správních orgánů), který soud přijal v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecný soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Stěžovatelem je opomíjeno, že v žádosti o poskytnutí dotace a čestném prohlášení prohlásil správnost a pravdivost jím uvedených údajů a podepsal, že v případě nesprávnosti tohoto tvrzení dotaci vrátí. To bylo i důvodem pro uložení povinnosti vrátit dotaci, tedy že stěžovatel neprokázal, tak jak to vyžadují zásady, registraci v předmětu podnikání - zemědělská výroba, ač v žádosti o poskytnutí dotace tvrdil, že předmětem jeho podnikání je zemědělská výroba. Samotnou skutečnost, že stěžovatel neměl v rozhodné době jako předmět podnikání v obchodním rejstříku zapsánu zemědělskou výrobu a tedy, že nemohl prokázat potřebnou registraci v souladu se zásadami, stěžovatel nadto ani nepopírá a potvrzuje ji. Stěžovatelem dále není zpochybňována celková spravedlivost procesu před obecným soudem, když vyjma nesouhlasu s právním názorem soudu nejsou stěžovatelem uváděny další skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení práva na spravedlivý proces a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal jakýkoliv zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Posuzované ústavní stížnosti tedy nelze vyhovět, zejména, jestliže stěžovatel byl, jak v řízení před obecným soudem, tak i v řízení před správními orgány, zastoupen profesionálem - advokátem, a bylo tedy na něm, aby důsledným způsobem tvrdil a prokazoval skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že dotace byla poskytnuta zákonným způsobem a stěžovatel splnil podmínky pro její přidělení, a to za situace, kdy správním orgánem bylo přidělení dotace zpochybněno a v řízení před ním a v následném řízení před obecným soudem prokázáno, že čerpání dotace bylo neoprávněné. V tomto směru leželo břemeno tvrzení a břemeno důkazní na stěžovateli. Ten je však neunesl. Ústavní soud dále konstatuje, že s ohledem na ústavní vymezení jeho pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, kdy může právnická osoba podnikat v zemědělství, a jestli je nebo není rozhodující zápis v obchodním rejstříku, jako stejně tak mu nepřísluší, aby posuzoval, jestli stěžovatel podnikal či nepodnikal v zemědělské výrobě, a jestli splnil nebo nesplnil podmínky pro poskytnutí dotace. To ze zákona přísluší finančnímu úřadu a ředitelství a v rámci soudního přezkumu následně obecnému soudu. Zde pak Ústavní soud neshledal, že by jejich činností došlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, když zejména postup městského soudu plně odpovídal požadavkům ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak bylo vysvětleno výše.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu