ECLI:CZ:US:2001:2.US.227.99
sp. zn. II. ÚS 227/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň, ze dne 19. 4. 1999, č. j. 4/286/99, a č. j. 5/286/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení shora označených rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň, kterými bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzena rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň město ze dne 31. 3. 1999, č. j. 26/99 a 27/99, o ukončení pracovní neschopnosti stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obě napadená rozhodnutí porušují jeho právo na zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo na ochranu zdraví a podle čl. 36 odst. 2 Listiny nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
S ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Plzeň, ve svém vyjádření ze dne 22. 6. 1999 uvedla, že jak Okresní správa sociálního zabezpečení, tak i Česká správa sociálního zabezpečení, se svým postupem a rozhodováním v maximální míře snažily chránit zdraví stěžovatele. Stěžovatel je od 28. 2. 1985 osobou se změněnou pracovní schopností a od roku 1996 poživatelem starobního důchodu. Dne 12. 4. 1998 byl stěžovatel uznán práce neschopným. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je poživatelem starobního důchodu a pokud splnil veškeré zákonné podmínky nároku na nemocenské, náleželo mu nemocenské u zaměstnavatele - Právnické fakulty UK Praha - po dobu 84 kalendářních dnů, a to podle ustanovení §21 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. I když pracovní neschopnost ze dne 12. 4. 1998 trvala déle než šest měsíců, nemohla Okresní správa sociálního zabezpečení zahájit řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do částečné nebo plné invalidity, protože byl stěžovatel v té době poživatelem starobního důchodu a ani neměl nárok na výplatu nemocenského. Dne 31. 3. 1999 rozhodla Okresní správa sociálního zabezpečení ukončit pracovní neschopnost stěžovatele, a to na základě posouzení zdravotního stavu stěžovatele. Pokud je stěžovatel poživatelem starobního důchodu, je tudíž zcela na jeho svobodné vůli, zda bude i nadále vykonávat advokátní praxi nebo provozovat jinou činnost či užívat zaslouženého odpočinku. K námitce stěžovatele, že v době pracovní neschopnosti nevykonával žádnou činnost, předložil pak účastník řízení kopii stanoviska Celního ředitelství v Plzni ze dne 5. 3. 1999, pod č. j. 1464/1-238/1/99, která toto tvrzení popírá, neboť stěžovatel v době pracovní neschopnosti, t. j. od 18. 8. 1988, vykonával svoji komerční činnost tím, že přijal zplnomocnění v zastupování klienta před orgány celní správy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že označený správní orgán se vypořádal se všemi námitkami, které byly v opravném prostředku uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil svá rozhodnutí, opírající se o ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Stěžovatel zcela opomíjí skutečnost, že čl. 31 Listiny, který stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví, je tzv. blanketní norma, která předpokládá konkretizaci "běžným" zákonem, tj. v daném případě zákonem č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud se týká napadeného čl. 36 odst. 2 Listiny, tento článek Listiny přijímá princip všeobecné soudní přezkoumatelnosti správního rozhodnutí, avšak ve větě druhé deleguje zákon, aby z přezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem připustil výjimky. To činí §248 občanského soudního řádu, jenž v odstavci 2 z této přezkoumatelnosti vyjímá některá správní rozhodnutí obecně a v odst. 3 odkazuje na přílohu A k občanskému soudnímu řádu, která je součástí zákona, a která uvádí specificky další správní rozhodnutí, která jsou ze soudní přezkoumatelnosti vyňata ve zvláštních zákonech. Mezi jinými je v příloze A občanského soudního řádu vyloučena možnost domáhat se, aby rozhodnutí správního orgánu bylo přezkoumáno soudem, i v případech nemocenského pojištění (zabezpečení) podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pro výše uvedené byl návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nepožadoval již Ústavní soud po stěžovateli zajištění právního zastoupení advokátem ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, když právní zástupce stěžovatele JUDr. M. N., sdělením ze dne 9. 10. 2000 plnou moc k zastupování stěžovatele před Ústavním soudem vypověděl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu