ECLI:CZ:US:2001:2.US.243.01
sp. zn. II. ÚS 243/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. A. B., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 8/01, ze dne 6. 2. 2001, za účasti účastníka řízení Vrchního soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení Městského státního zastupitelství v Praze, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 23. 4. 2001 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost J. A. B. (dále jen "stěžovatel"), směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 8/01, ze dne 6. 2. 2001, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 347/99, ze dne 15. 12. 2000. Městský soud v Praze jako soud I. stupně svým rozhodnutím stanovil, že vydání stěžovatele orgánům činným v trestním řízení Ruské federace je přípustné, a to pro jednání kvalifikované jako trestné činy vraždy podle §105 odst. 2 písm. ž) z) n), 30, č. 3, a) e), únosu podle §126, 3, 30 č. 3, vydírání podle §163 č. 3, písm. a) b), banditismu podle §209 č. 1, 2, organizace zločinného spolku podle §210, č. 1a, 2 a nelegálního získání, předání, prodeje, držení, převozu nebo nošení střelných zbraní, munice, výbušných látek nebo výbušných zařízení podle §222, č. 3 tr. zákona Ruské federace, jímž odpovídá právní kvalifikace trestných činů vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. a) a b), omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 a 3, zločinného spolčení podle §163a odst. 1, vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a) a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) a b), odst. 4 písm. a) a b) trestního zákona České republiky, přičemž toto vydání je v souladu s čl. 11 Evropské úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb., přípustné s výhradou, že stěžovateli nebude uložen trest smrti, o čemž byla dožádaná strana stranou dožadující ubezpečena, a to orgány Generální prokuratury Ruské federace vyjádřením ze dne 11. 7. 2000, č.j. 11.882/00-KO.
Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že v období do 1. 1. 1997 do června 1997 vytvořil společně s N. E. B. a S. L. K. zločineckou skupinu, do níž se postupně začlenili další pachatelé, která využívala organizační a materiálně technickou základnu soukromé agentury, s. r. o., F. a která měla svou strukturu, přičemž stěžovatel, B. a K. dalším členům tohoto zločinného spolčení určovali povinnosti, objekty trestných útoků a dávali pokyny ke páchání trestné činnosti, m.j. též zvlášť závažného charakteru, přičemž členové spolčení byli vybaveni radiotelefony, operátory, vysílačkami, dopravními prostředky, zbraněmi, municí, výbušnými zařízeními a stěžovatel vypracovával plány tohoto spolčení, rozděloval povinnosti jednotlivým členům a sám se zúčastňoval zvlášť závažné trestné činnosti, a to v následujících případech:
1) na podzim roku 1997, nejpozději 12. 10. 1997 na příkaz V. E. B. získal od nezjištěných osob a na nezjištěném místě ve větším množství zbraně a střelivo, které přechovával v bytě v Petrohradě, až do podzimu roku 1998 za účelem spáchání zvlášť závažných trestných činů;
2) v přesně nezjištěných dnech koncem září či počátkem října 1997, nejpozději však dne 12. 10. 1997 vzal z ilegálního skladu ze svého bytu v Petrohradu dvě pistole s náboji s tím, že budou použity k zavraždění V. V. I. a s dalšími členy zločinného spolčení na příkaz N. E. B. vypátral pobyt V. V. I., kde zbraně předal dne 12. 10. 1997 I. C. T. a A. V. P., kteří na příkaz stěžovatele dne 12. 10. 1997 kolem 21.00 hod. V. V. I. opakovaně střelili do hlavy, přičemž poškozený V. V. I. na následky těchto zranění dne 17. 10. 1997 zemřel. Stěžovatel s dalšími členy zločinného spolčení hlídal, aby I. C. T. a A. V. P. nebyli při svém počínání vyrušeni, po činu je odvezl autem a zbraně se zbylým střelivem zahodil do jezera;
3) v přesně nezjištěný den v srpnu 1998, nejpozději dne 21. 8. 1998 stěžovatel v úmyslu zavraždit I. V. R. a G. V. L. vzal z bytu v Petrohradě plynovou pistoli upravenou na střelnou zbraň s náboji a podomácku vyrobený výbušný systém, zbraň předal A. S. I. a výbušný systém na příkaz stěžovatele v době mezi 22-tou hodinou 20. 8. 1998 a osmou hodinou 21. 8. 1998 instalovali pod automobil G. V. L. a téhož dne kolem 10.20 hod., kdy G. V. L. do auta usedal, výbušný systém dálkově odpálili. G. V. L. utrpěl lehké zranění, protože nálož pod vozem byla odpálena předčasně. A. L. I. dne 21. 8. 1998 na příkaz stěžovatele ve vchodu domu v Petrohradě ve 12.30 hod. I. V. R. zastřelil. Zbylé zbraně a střelivo nechal stěžovatel převést do vesnice Karpovo v Psakovské oblasti, kde byly zajištěny policií;
4) v přesně nezjištěný den v polovině měsíce ledna 1998, nejpozději 20. 1. 1998 stěžovatel s S. l. K. a B. E. B. vylákal do kanceláře s. r. o. P., M. A. A. k údajnému úřednímu jednání a zde pod pohrůžkou újmy na zdraví a škody na majetku jej donutili vydat automobil D., 12,8 % akcií akciové společnosti O. a vzdát se funkce generálního ředitele této a. s.;
5) v přesně nezjištěný den v lednu 1998, nejpozději 6. 2. 1998 kolem 12.00 hod. přišli stěžovatel, M. A S. a E. A. M. do kanceláře a. s. O. a zde na příkaz stěžovatele M. se S. O. surově zbili pěstmi a zkopali a tak jej nutili k vydání 6.000,- USD. Když odmítl, S. jej znovu zbil. V. V. O. utrpěl lehké zranění. Peníze nevydal a věc oznámil policii;
6) dne 12. 8. 1998 kolem 10.00 hod. stěžovatel společně s V. E. B. a S. L. K. dal S. A. G., M. A. S., S. N. K. a E. A. M. pokyn unést I. V. R. a tito u stanice metra Gorkovskaja jej napadli ranami pěstí a kopáním, avšak do vozidla jej naložit a unést se jim nepodařilo, neboť zasáhla policie.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem českých justičních orgánů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto ústavně zaručeného práva došlo tím, že obecné soudy i státní zastupitelství bezdůvodně odmítly prověřit stěžovatelem uvedené okolnosti, zakládající překážku vydání, přičemž nabízené důkazy mohly být bez průtahů provedeny. Městské státní zastupitelství podřadilo věc stěžovatele do nesprávného právního rámce, avšak Městský soud v Praze neodstranil nedostatky v předběžném šetření v důsledku této skutečnosti vzniklé. Obecné soudy pochybily, když neumožnily stěžovateli uplatnit okolnosti vylučující jeho vydání, přičemž vycházely z účelové správy Policie ČR o kontaktech s stěžovatele s ruskými policisty, a dále když akceptovaly fotokopii neověřené, údajně faxem doručené zprávy velvyslanectví ČR v Moskvě a adresované konzulovi ČR, obsahující ubezpečení, že stěžovateli nebude uložen trest smrti.
Ústavní stížnost byla doplněna dopisy stěžovatele ze dne 28. 5. 2001 a 30. 7. 2001. V nich poukazuje na to, že během řízení o vydání byla soustavně porušována jeho ústavně zaručená práva. Toto porušení mělo spočívat v tom, že od jeho zadržení dne 7. 12. 1999 nebyl až do rozhodování Městského soudu o vazbě dne 9. 12. 1999 nikým vyslechnut, přičemž mu do té doby nebyly sděleny důvody zadržení, což představuje porušení čl. 8 odst. 3 Listiny. Dále byla po jeho zadržení provedena u něj domovní prohlídka, aniž by byl o této skutečnosti uvědoměn a aniž by o tom existoval protokol v příslušném spise, přičemž ruská strana dle čl. 88 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o poskytování právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, publikované pod č. 95/1983 Sb. (dále také jen "Smlouva o právní pomoci"), vůbec nepožádala o zajištění a předání věcí nebo důkazů. Tento postup představuje zásah do práva stěžovatele na nedotknutelnost obydlí. Stěžovatel také uvádí, že žádost Generální prokuratury Ruské federace o vydání ze dne 6. 12. 1999 byla zaslána přímo na Policii ČR, tj. v rozporu s čl. 3 odst. 1 Smlouvy o právní pomoci, a tak ji bylo možno považovat pouze za služební informaci, případně za důvod pro podezření (řádnou žádost obdrželo Ministerstvo spravedlnosti ČR až dne 18. 1. 2000). Z tohoto důvodu bylo zatčení stěžovatele v rozporu s čl. 72 odst. 1 Smlouvy o právní pomoci. S ohledem na to, že česká strana obdržela žádost o vydání až 40 dnů po sdělení o zatčení, měl být podle čl. 73 odst. 2 Smlouvy o právní pomoci propuštěn z vazby, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne odeslání sdělení o zatčení. Kromě toho v příloze prvně doručené žádosti chybí originál nebo ověřená kopie ruského zatýkacího rozkazu ze dne 22. 1. 1999. Vzhledem k tomu byl stěžovatel nezákonně držen ve vazbě. V souvislosti s tím požádal Ústavní soud o právní posouzení "nezákonného věznění". Dále v řízení před městským soudem došlo k porušení práva stěžovatele dle čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel nemohl řádně pronést závěrečnou řeč, soud nevzal v úvahu zásadu presumce neviny a porušil zásadu rovnosti stran, protože vycházel pouze z obsahu extradičních materiálů (jež označuje za nevěrohodné), když navržené důkazy a návrhy na doplnění dokazování se zřetelem k čl. 3 Evropské úmluvy o vydávání nevzal v úvahu (nevyslechl navržené svědky, ačkoliv tento důkaz mohl být bezprostředně proveden, přičemž v rozhodnutí soudů není řádně zdůvodněno, proč tomu tak bylo). Soud nevzal v úvahu rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 13. 9. 2000, jež na základě nestranného přezkoumání veškerých souvisejících okolností případu stěžovatele se zřetelem na informace kompetentních zdrojů o trvalém hrubém porušování lidských práv v Rusku dospělo k závěru, že mu hrozí reálná hrozba mučení, krutého zacházení, smrti a že se z tohoto důvodu na stěžovatele vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, což dle názoru stěžovatele představuje současně i překážku pro jeho vydání. Kromě toho by bylo jeho vydání v rozporu s čl. 6 a čl. 7 Listiny a čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Vrchní soud se těmito překážkami nezabýval a účelově omezil svou zákonnou pravomoc, a to v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Konečně poukázal i na to, že i přes ujištění o nevykonání trestu smrti trestní zákoník počítá s trestem smrti a nařízení č. 53 prezidenta Ruské federace z 27. 2. 1997 o podepsání protokolu č. 6 k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, které je jedinou překážkou výkonu trestu smrti, není právně závazné pro ruské soudy a jiné orgány.
Ústavní soud po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti požádal Vrchní soud v Praze jakožto účastníka řízení o vyjádření k jejímu obsahu. Vrchní soud v Praze uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval svá stanoviska z předchozího řízení, a tak uvedený soud odkázal na příslušné pasáže odůvodnění svého rozhodnutí. Z tohoto důvodu navrhuje ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebo zamítnout podle §82 odst. 1 citovaného zákona.
Ústavní soud si vyžádal také vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze, které uvedlo, že v uvedené věci bylo podle §379 odst. 1 trestního řádu prováděno šetření, v rámci kterého stěžovatel zpochybňoval ujištění Ruské federace, že mu nebude uložen trest smrti, a dále nesouhlasil s vzneseným obviněním. Městskému státnímu zastupitelství nepříslušelo zabývat se důvodností trestního stíhání a v tomto směru opatřovat důkazy. Bylo pouze zajištěno sdělení Ministerstva vnitra ČR - odboru pro integraci cizinců, z něhož vyplynulo, že žádost o udělení azylu, podaná stěžovatelem, byla zamítnuta. Dále byl opatřen opis rejstříku trestů, z něhož vyplynulo, že stěžovatel nebyl v ČR trestně stíhán. Nic tedy nebránilo rozhodnutí o přípustnosti vydání. Došlo k jedinému pochybení, když bylo odkázáno na Smlouvu mezi Svazem sovětských socialistických republik a Československou socialistickou republikou o poskytování právní pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, přestože Ruská federace přistoupila dnem 9. 3. 2000 k Evropské úmluvě o vydávání. Tato skutečnost nemá žádný vliv na meritum věci. Státní zástupce považuje rozhodnutí obecných soudů za zákonná a důvodná, ústavní stížnost za nedůvodnou, podanou ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání v Ruské federaci.
II.
Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu a po zhodnocení skutkových okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Úvodem je třeba uvést, že při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle §380 odst. 1 trestního řádu příslušný soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, přičemž musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Nepřísluší mu však zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné nebo vykonstruované, jak tvrdí stěžovatel, a zda se tato osoba trestného činu na území dožadující strany skutečně dopustila. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti. Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 507/98).
Úlohou Ústavního soudu v daném případě je posoudit, zda postupem obecných soudů, které dospěly k závěru, že neexistují žádné právní překážky pro vydání stěžovatele do Ruské federace, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Z tohoto důvodu v první řadě Ústavní soud zkoumal, zda všechna závazná ustanovení Evropské úmluvy o vydávání, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 549/1992 Sb., příp. citované Smlouvy o právní pomoci, byla ze strany českých justičních orgánů dodržena.
Jak již uvedly obecné soudy, v období od 6. 12. 1999 do 8. 3. 1999 bylo třeba postupovat podle Smlouvy o právní pomoci, tj. do doby, než vstoupila v platnost Evropská úmluva o vydávání. Obecné soudy v mezích své pravomoci přezkoumaly žádost o vydání stěžovatele do Ruské federace a dospěly k závěru, že tato žádost po formální stránce vyhovuje požadavkům na ni Smlouvou o právní pomoci kladeným, přičemž Ústavní soud nemá důvod jejich závěr zpochybňovat.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 347/99 dále vyplývá, že obecné soudy v předmětném řízení posuzovaly, zda není dána právní překážka vydání vylučující, a to podle pravidel Evropské úmluvy o vydávání (viz její čl. 28). Přitom dospěly k závěru, že takováto právní překážka neexistuje, neboť se jedná o trestné činy nepochybně podléhající vydání dle čl. 2 této úmluvy, nejde o politické trestné činy ve smyslu čl. 3 uvedené úmluvy, stejně tak nejde o trestné činy vojenské a fiskální dle čl. 4 a 5 uvedené úmluvy. V ústavní stížnosti se zejména poukazuje na to, že obecné soudy odmítly prověřit stěžovatelem uvedené skutečnosti a provést navržené důkazy, jež prokazují, že se stěžovatel vůbec trestné činnosti nedopustil a že se jedná o nezákonné a zmanipulované trestní stíhání ze strany orgánů Ruské federace. Dle názoru Ústavního soudu nelze považovat za pochybení, že se obecné soudy touto otázkou nezabývaly, neboť v daném případě těmto soudům, jak bylo uvedeno výše, v zásadě nepříslušelo hodnotit oprávněnost trestního stíhání vůči stěžovateli, příp. správnost postupu orgánů činných v trestním řízení Ruské federace vůči stěžovateli z hlediska procesně či hmotněprávních předpisů uvedeného státu. Nelze tedy než se ztotožnit s názorem obecných soudů, že provádění navržených důkazů, které by tuto údajnou neoprávněnost a nezákonnost mohly prokázat, by bylo nad rámec předmětného řízení.
Stejně tak pokládá Ústavní soud za dostatečné, když pro účely zkoumání, zda jsou naplněny podmínky čl. 11 Evropské úmluvy o vydávání, vycházely obecné soudy z kopie dopisu Generální prokuratury Ruské federace, kterým byla dožádaná strana ujištěna o tom, že vůči stěžovateli nebude vykonán trest smrti. Je třeba vycházet z toho, že Česká republika diplomatickou cestou požádala příslušný orgán Ruské federace (tj. Generální prokuraturu) o ujištění, že v daném případě nebude vykonán trest smrti. Následně diplomatickou cestou toto ujištění obdržela, přičemž Velvyslanectví ČR pro účely předmětného řízení svým sdělením osvědčuje autentičnost předmětného dopisu (viz č.l. 60 spisu Městského soudu v Praze zn. Nt 347/99). Není důvodné ani zpochybňovat oprávnění podepisující osoby jakožto zástupce Generální prokuratury, jelikož se jedná právě o oficiální vyjádření reagující na taktéž oficiální žádost orgánů České republiky, přičemž udělený příslib nebyl citovaným orgánem Ruské federace zpochybněn. Nelze ani přehlédnout, že od roku 1996 nebyl v Ruské federaci trest smrti vykonán.
Stejně tak nepovažuje Ústavní soud za důvodnou námitku stěžovatele týkající se ponechání vad vzniklých v důsledku postupu příslušných orgánů podle nesprávného právního rámce (tj. dle Smlouvy o právní pomoci) bez nápravy. Ústavní soud po posouzení spisu Městského soudu v Praze neshledal, že by v daném řízení došlo k právním vadám, které by měly za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé. Nelze považovat za závažnou vadu řízení, jestliže byly výsledky předběžného šetření (§379 trestního řádu) provedeného event. ve vztahu ke Smlouvě o právní pomoci použity v dalším řízení před obecnými soudy. Pokud došlo k určitým pochybením ze strany státního zástupce, pak následný postup obecných soudů, který již byl v souladu s příslušnými předpisy, toto pochybení dostatečně zhojil. V tomto ohledu tak Ústavnímu soudu nezbývá než stěžovatele v podrobnostech odkázat na příslušné části odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Pokud jde o námitku, že vydání stěžovatele brání rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR č.j. U-1291/VL-08-P07-2000 ze dne 13. 9. 2000, dle kterého se na stěžovatele vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dle názoru Ústavního soudu rozhodnutí Ministerstva vnitra nepředstavuje právní překážku vydání, neboť je třeba rozlišovat mezi právním institutem povinného vycestování a právním institutem vydání. Jedná o instituty různých právních odvětví, jejichž smysl a účel je jiný. Dle názoru Ústavního soudu neexistují ani další skutečnosti, které by v tomto konkrétním případě představovaly překážky pro vydání stěžovatele do Ruské federace.
Konečně je třeba uvést, že Ústavní soud se nemůže zabývat námitkami směřujícími nad rámec řízení před Ústavním soudem, jehož hranice jsou vymezeny konečným návrhem stěžovatele, kterým je zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze o přípustnosti vydání do ciziny dle §380 odst. 1 trestního řádu. Z tohoto důvodu je Ústavní soud nucen odmítnout námitku protiprávního zadržování stěžovatele ve vydávací vazbě, neboť její posouzení nemůže mít na výsledek řízení žádný vliv (ústavní stížnost neobsahuje návrh na propuštění stěžovatele z vydávací vazby). Obdobně je třeba pokládat za nerelevantní námitky týkající se protiústavního provedení domovní prohlídky v bytě stěžovatele, příp. nezákonného výslechu stěžovatele ze strany policistů z Ruské federace, který byl umožněn Policií ČR.
Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění platných předpisů, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl.
Stěžovatel rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu. S ohledem na to, že o vlastním vydání rozhoduje až ministr spravedlnosti, který však dosud nerozhodl, neshledal Ústavní soud důvod k postupu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 28. srpna 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda II. senátu Ústavního soudu