ECLI:CZ:US:2001:2.US.246.01
sp. zn. II. ÚS 246/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti 1) J. N. a 2) Ing. V. M., zastoupených JUDr. V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.12.2000, čj. 11 Co 172/2000-207, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8.12.1999, čj. 5 C 12/95-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a v odůvodnění návrhu uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.12.2000, čj. 11 Co 172/2000-207, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8.12.1999, čj. 5 C 12/95-166, kromě výroku o náhradě nákladů řízení, když stěžovatelů nebylo přiznáno právo podat dovolání.
V právní věci stěžovatelů (dříve navrhovatelů) bylo rozhodováno Okresním soudem v Lounech poprvé již dne 28.7.1997, po jeho zrušení odvolacím soudem, rozhodl prvostupňový soud znovu a výrokem pod bodem I. zamítl návrh stěžovatelů na zaplacení částky ve výši 5.635.294,-Kč, pod bodem II. výroku bylo řízení co do částky 2.606.577,- Kč zastaveno, dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Navrhovatelé se domnívají, že předmětné rozhodnutí neobsahuje uvedení důkazů a skutečností, jimiž se při svém rozhodování prvosupňový soud řídil a údajně postrádá i zhodnocení důkazů, o které příslušný soud opřel své rozhodnutí. Z tohoto důvodu se prý jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné, které nemělo být odvolacím soudem potvrzeno, neboť skutková zjištění i právní závěry soudu I. stupně prý nemají oporu v předmětném rozsudku.
Výhrady stěžovatelů proti skutkovým zjištěním i právnímu posouzení věci obecnými soudy lze stručně shrnout takto:
Obecné soudy nepřihlédly při posuzování věci k době nesvobody, kdy byl majetek státem odnímán jejich vlastníkům, takže nebyly prováděny přesné soupisy a inventarizace odnímaného majetku. Z tohoto důvodu jsou prý seznamy předložené povinnou osobou (dříve žalovaným) neúplné a nekompletní. Soudy i přes tento skutkový stav věci údajně bezdůvodně neprovedly důkaz znaleckým posudkem, opatřeným stěžovateli, když zejména z důvodu údajně nepřípustného výkladu ust. §1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb., došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Stěžovatelé se domnívají, že předmětný právní předpis (nař. vlády č. 20/1992 Sb.) má být užit v případě problematiky restitučních náhrad vždy, kdy nelze prokázat přesnou výši odňatého živého a mrtvého inventáře, včetně zásob.
Rozsudku odvolacího soudu stěžovatelé vytýkají, že obsahuje údajně nesprávně formulovaný výrok ohledně přípustnosti dovolání, jež prý odporuje znění ust. §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). V této souvislosti poukazují navrhovatelé na nález Ústavního soudu ČR ze dne 31.5.1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, kdy obecné soudy mají ze zákona povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelé navrhují zrušení obou shora uvedených rozsudků, když v řízeních, která jim předcházela, spatřují porušení práv, zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 112 Ústavy ČR, současně pak práv uvedených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí se zjišťuje, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 28.7.1997, čj. 5 C12/95-79, o návrhu stěžovatelů na zaplacení částky 8.241.871,-Kč bylo rozhodnuto tak, že pod bodem I. výroku byl návrh na zaplacení částky ve výši 5.635.294,-Kč zamítnut, pod bodem II. výroku bylo řízení co do částky 2.606.577,-Kč zastaveno. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku prvoinstanční soud uvedl, že původními vlastníky S. v kat. území D. byli K. a V. F., kteří se stali jeho vlastníky spolu s nemovitostmi, zapsanými v knihovní vložce pro kat. území D., na základě vykonatelného udělení příklepu soudu ze dne 8.9.1933 a výměru SPÚ v Praze ze dne 25.9.1933. Vlastnictví předmětných nemovitostí v kat. území D. přešlo na stát v souvislosti s revizí pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb., a to výměrem ze dne 121.3.1948, čj. 28605/48-IX/L-31.
Ze zápisu sepsaného dne 5.10.1948 vzal soud I. stupně dále za prokázané, že výpovědní lhůta k nemovitostem uplynula dne 30.9.1948 a předmětné nemovitosti přijal do svého vlastnictví Československý stát. Součástí tohoto zápisu jsou seznamy, uvedené v příloze č. 3, obsahující soupis veškerého mrtvého a živého inventáře, zásob, pojistek a dluhů, když dnem převzetí a odevzdání do vlastnictví čs. státu byl právě den 5.10.1948. Z označeného soupisu bylo zjištěno, že hodnota odňatého majetku k předmětnému datu činila 1.093.208,-Kč, když z takto stanovené ceny bylo zaplaceno dle pokynů Ministerstva zemědělství ke dni1.12.1949 věřitelům na úhradu dluhů Kč 381.677,40, dle příkazu ze dne 9.6.1950 dále částka 418.985,-Kč. Na S. byla zavedena národní správa dne 31.3.1948 (zanikla 20.5.1948), poté dne 4.9.1948 až do 9.11.1948, kdy došlo k předání majetku náležejícího k Č. a S. Ke dni zrušení národní správy činila hodnota majetku D. 1,093.208,-Kč. Původní vlastníci jej v době války museli opustit, neboť se nacházel v Sudetech a vrátili se na něj až dne 19.5.1945, když podle prohlášení V. F. v dopise ze dne 1.21947, byl statek po válce zcela vyrabován a živý a mrtvý inventář rozkraden. Z tohoto důvodu a také pro své stáří a špatný zdravotní stav své manželky žádal V. F. o udělení souhlasu k prodeji statku jinému zájemci s tím, že v té době se již zdržoval v Praze a nebyl schopen na statku hospodařit.
Stěžovatelé se domáhali zaplacení shora uvedené částky z titulu postoupené pohledávky od oprávněné osoby, V. F., vnuka dřívějších vlastníků Z.. Oba stěžovatelé soukromě podnikají v zemědělství. Smlouvu o postoupení pohledávky za veškerý postoupený majetek, tj. restitučních náhrad za živý a mrtvý inventář, zničené a poškozené budovy, nemovitosti a znehodnocené trvalé porosty uzavřeli s V. F. dne 20.6.1994, za přítomnosti jeho právního zástupce, když v této smlouvě nebylo uvedeno cenové vyrovnání. To bylo předmětem samostatného ujednání, které navrhovatelé uzavřeli s V. F. dne 8.9.1994, krátce před jeho smrtí a výše pohledávky byla stanovena vzájemnou dohodou na částku 2.000.000,-Kč.
Stěžovatelé především nesouhlasili s postupem povinné osoby, S., s.p., respektive s jeho právním předchůdcem, L., který při jednáních o restitučních náhradách nejdříve při absenci seznamů hodlal postupovat dle nařízení vlády č. 20/1992 Sb. a po dohledání soupisu odňatého majetku poskytl stěžovatelů náhradu dle těchto soupisů ve výši 1,336.886,50 Kč, když za znehodnocení budov bylo stěžovatelům dále plněno v částce 5,531.911,-Kč. Celkem tedy z titulu postoupení pohledávky splnila povinná osoba stěžovatelům 6,868.797,50 Kč.
Prvostupňový soud při hodnocení výsledků dokazování dospěl k závěru, že nárok uplatněný stěžovateli není důvodný. Podle názoru tohoto soudu lze předmětné nařízení vlády č. 20/1992 Sb. použít při stanovení výše náhrad za živý a mrtvý inventář jakož i zásob tehdy, pokud nelze prokázat odnětí jinak, např. v případě neúplných seznamů odnímaného inventáře, při současném zohlednění tehdejší politické situace, ve které k odnětí majetku došlo.
Z důkazů, dostupných soudu však bylo prokázáno, uvedl prvostupňový soud, že stav a hodnota odnímaného živého a mrtvého inventáře, případně zásob byla velmi pečlivě v jednotlivých položkách soupisu zaznamenána, když takto vyhotovený soupis majetku i s přihlédnutím k hodnocení stavu a vybavení statku jeho původním vlastníkem v roce 1947, se soudu jevil jako pravdivý a odpovídající tehdejší realitě. K poznámkám v soupise inventáře pak tento soud zdůraznil, že byly provedeny až dodatečně, po vyhotovení soupisů, v souvislosti s cenovou revizí ministerstva zemědělství v roce 1950. Z pohledu takto zjištěných skutečností byl proto postup zaniklého L., který poskytl stěžovatelům náhradu dle dochovaných seznamů a nikoli dle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., zcela správný.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud odvolací, usnesením ze dne 23.4.1999, čj. 12 Co 658/97-150 zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně v odstavci prvním, druhém, třetím a čtvrtém výroku, a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech návrh o zaplacení částky 5.635.294,-Kč zamítl, když v řízení doplnil dokazování za účelem odstranění rozporu mezi účastníky ohledně výše poskytnutých náhrad. Bylo prokázáno, že povinná osoba plnila stěžovatelům z titulu náhrad za živý a mrtvý inventář, znehodnocení budov a případné zásoby ve výši 3.176.081,-Kč.
V průběhu řízení stěžovatelé výslovně uvedli, že vyčíslení nároku na náhradu nezpochybňují, k podkladům a ke způsobu výpočtu a ke konečné částce vypočtené odpůrcem žádné výhrady neuplatnili.
Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení došlo k procesnímu nástupnictví na straně odpůrce, neboť došlo k přechodu práv a povinností, jež jsou předmětem řízení, ze S., s.p., na C., s.p., z důvodu sloučení těchto subjektů. Dále bylo konstatováno, že v posuzované věci je předmětem řízení nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby podle ust. §20 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé mají postavení oprávněných osob, z titulu platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky s původní oprávněnou osobou. Podle soupisu převzatého inventáře a zásob ke dni 5.10.1948 byly původnímu vlastníku odňaty ve prospěch státu věci v celkové hodnotě 1,093.208,-Kč, když z těchto seznamů lze spolehlivě zjistit výši náhrady. Rovněž vzal odvolací soud za prokázaní zjištění prvostupňového soudu, že stěžovatelům bylo z uplatněného právního titulu poskytnuto povinnou osobou plnění v celkové částce 3,176.081,-Kč. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu I. stupně i s jeho právními závěry a zdůraznil, že stěžovatelé samozřejmě nebyli přítomni pořízení zpochybňovaných seznamů, takže vlastní poznatky ohledně konkrétních okolností provázející jejich pořízení nemohli získat. Stejně tak úplnost a věrohodnost předmětných soupisů majetku nemohli vyvrátit ani svědkové, vyslechnutí v průběhu řízení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé podali proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, Ústavní soud vyčkal před posouzením důvodnosti návrhu, rozhodnutí dovolacího soudu.
Dne 14.9.2001 bylo Ústavnímu soudu ČR doručeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.2001, čj. 28 Cdo 940/2001-230 ze kterého se podává, že dovolání stěžovatelů bylo dovolacím soudem odmítnuto jako opožděné, podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2000.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat, neboť podle ust. §240 o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2000, může účastník podat dovolání ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, když zmeškání této lhůty nelze prominout. Jestliže tedy rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2.3.2001, skončila lhůta k podání dovolání dne 2.4.2001. Dovolání stěžovatelů však bylo podáno osobně dne 23.4.2001, tedy zjevně opožděně.
Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.4.1998, sp. zn. IV. ÚS 93/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 10, roč. 1998 - I. díl, pod č. 36) je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje. Za nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelů půjde zpravidla i tam, " kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatelé uplatnili před obecnými soudy a kterou hodlali předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořili prostor ". Dle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. ( ve znění platném do 31.12.2000) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Tohoto práva podat dovolání však stěžovatelé nevyužili, neboť opožděně podané dovolání nelze považovat za vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé ve svém návrhu pouze opakují námitky, jimiž se již zabývaly obecné soudy, a které byly i jejich rozhodnutími dostatečným způsobem vyvráceny.
Přesto však soudce zpravodaj považoval za nutné, s ohledem na výši uplatněných náhrad stěžovatelů, se zabývat i posouzením merita věci z pohledu možného porušení namítaných práv a svobod.
Stěžejním bodem návrhu je však opakující se tvrzení stěžovatelů, že obecné soudy, stejně jako povinná osoba pochybily, pokud při stanovení náhrady za živý a mrtvý inventář postupovaly nikoli podle normativů stanovených v nařízení vlády č. 20/1992 Sb., ale podle předložených seznamů odňatého majetku, včetně písemných zápisů ze dne 5.10.1948 a 8.2.1950, které stěžovatelé označují za nevěrohodné.
Ústavnímu soudu nikterak nepřísluší přezkoumávat či doplňovat dokazování provedené obecnými soudy, neboť tyto úkony soudů, spolu s hodnocením důkazů, jsou výrazem jejich nezávislé činnosti, to ovšem za situace, kdy v průběhu pravomocně skončeného řízení nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelů. V dané věci bylo v řízení před obecnými soudy provedeno velmi obsáhlé dokazování v otázce výše nároku na náhradu dle ust. §20 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stěžovatelům se nepodařilo prokázat nevěrohodnost a neúplnost listinných dokladů předložených povinnou osobou (seznamy odňatého živého a mrtvého inventáře bývalého S.), jež by odůvodňoval postup při výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář, včetně zásob dle metodiky, uvedené v nař. vlády č. 20/1992 Sb. Neunesení důkazního břemene stěžovateli nelze podle názoru Ústavního soudu považovat za porušení jejich práv na spravedlivý proces, když v této právní věci bylo prokázáno, že původní oprávněná osoba, V. F., postoupil stěžovatelům své restituční nároky za dohodnutou cenu 2,000.000,-Kč. Stěžovatelům bylo povinnou osobou (resp. jejími právními nástupci) vyplaceno na náhradách za živý a mrtvý inventář a zásoby, jejichž celková hodnota ke dni 5.10.1948 činila 1,093.208,-Kč, částku značně převyšující tuto hodnotu, tj. 3,176.081,-Kč.
S ohledem na smysl a účel zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž je zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, se však námitka stěžovatelů k obecným charakteristikám tohoto období jeví jako zcela nepřípadná.
K výkladu ust. §1 nař. vlády č. 20/1992 Sb. ve vztahu k ust. §20 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nutné zdůraznit, že nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že jen pouhé tvrzení oprávněných osob o neúplnosti či nevěrohodnosti seznamů odňatého živého a mrtvého inventáře, zakládá povinnost při výpočtu výše náhrad postupovat v intencích již citovaného nařízení vlády. Povinné osobě (a tím méně pak osobě oprávněné) není dáno na výběr, zda při existenci věrohodných písemných seznamů odňatého majetku bude plnit podle těchto listin, či podle normativů obsažených v nařízení vlády č.20/1992 Sb. Takový postup by byl ryze účelový, jež by do značné míry zakládal obavu z bezdůvodného obohacení na straně oprávněných osob.
Pokud teprve nyní, v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelé rozsudku soudu I. stupně vytýkají určitou kusost a nekomplexnost jeho odůvodnění, neboť jeho právní závěry nemají zejména oporu v hodnocení důkazů, je nutno zdůraznit, že tyto námitky měly dostat svého vyjádření v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu, kdy by bylo povinností odvolacího soudu se s nimi řádným způsobem vypořádat. K takové situaci, jak ostatně vyplývá z obsahu spisu Okresního soudu v Lounech nedošlo a stěžovatelé proto touto skutečností nemohou argumentovat až v řízení před Ústavním soudem, když využití jejich procesních práv byla zcela v jejich dispozici.
Nelze rovněž souhlasit s tvrzením, že odvolací soud neposkytl stěžovatelů "řádné" poučení o možnosti podat dovolání, pokud rozhodl, že "právo podat dovolání se navrhovatelům nepřiznává". Takto formulovaný výrok je sice nespecifický, nicméně stěžovatelům poskytl dostatečné a jasné poučení o jejich procesních právech, v intencích přechodných a závěrečných ustanoveních o.s.ř., ve znění platném do 31.12.2001.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR a za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh nepřípustný, podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 20. listopadu 2001