ECLI:CZ:US:2001:2.US.248.99
sp. zn. II. ÚS 248/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 44 Co 700/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 44 Co 700/98. Stěžovatel se žalobou podanou dne 19. 1. 1994 Okresnímu soudu v Blansku domáhal náhrady škody po žalovaném, kterého označil jako Povodí Moravy, závod Dyje - státní příspěvková organizace, ulice D. 11, Brno. Tato organizace však ke dni 31. 12. 1993 byla zrušena a nově byla ke dni 1. 1. 1994 založena obchodní společnost Povodí Moravy, a. s. Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 15. 9. 1998, č. j. 3 C 99/94-54, rozhodl tak, že řízení ve smyslu §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil, neboť stěžovatel označil v žalobě jako účastníka neexistující subjekt. Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil odvoláním stěžovatele napadené usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 1998, č. j. 3 C 99/94-54, ve výrocích I a II a ve výroku III změnil tak, že se státu náhrada nákladů nepřiznává.
Podle přesvědčení stěžovatele, bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně zasaženo do jeho ústavního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť bylo povinností soudu vyzvat stěžovatele, aby odstranil jediný nedostatek, který v žalobě byl, spočívající v tom, že místo právní formy akciová společnost bylo uvedeno, že jde o státní příspěvkovou organizaci.
Ústavní soud si, s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníka řízení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 8. 7. 1999 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že dle jeho názoru k porušení žádného práva stěžovatele zaručeného Listinou nedošlo. Pokud jde o označení žalované osoby, byla označena všemi náležitostmi, které vyžaduje občanský soudní řád, takže jakékoliv poučování ze strany soudu nepřicházelo v úvahu. Není věcí soudu, aby za účastníka rozhodoval o tom, kdo má být druhým účastníkem řízení. Stěžovatel označil v žalobě jako účastníka neexistující subjekt, přičemž mu nic nebránilo, aby uvedl subjekt existující. Krajský soud současně připustil, že na základě v rozhodnutí uvedených poznatků mělo být řízení před soudem I. stupně zastaveno již v samém počátku. To však nemůže nijak ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí.
Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl. Krajský soud v Brně postupoval v souladu s ustanovením §219 občanského soudního řádu. Podstata ústavní stížnosti pak spočívá v opakování stejných argumentů, kterých se stěžovatel již dovolával v odvolacím řízení. Krajský soud v Brně se těmito argumenty zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu jsou soudy povinny poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Při své poučovací povinnosti vychází soud z okolností konkrétního případu. Musí přitom dbát, aby nebyla porušena nestrannost v občanském soudním řízení. Poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle §5 občanského soudního řádu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Žaluje-li žalobce neexistující právnickou osobou, nejde o případ nedostatku, neúplnosti, případně nepřesnosti žaloby, o jejichž odstranění má soud usilovat podle §43 občanského soudního řádu, ale o nedostatek podmínky řízení, který odstranit nelze, a soud musí řízení zastavit podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu. S ohledem na ustanovení §103 občanského soudního řádu soud tak učiní vždy, jakmile tuto skutečnost zjistí.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pak Ústavní soud nepožadoval po stěžovateli odstranění vady plné moci ze dne 10. 5. 1999, spočívající v nedodržení podmínky stanovené v §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu