ECLI:CZ:US:2001:2.US.261.01
sp. zn. II. ÚS 261/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K., a. s., zastoupeného Mgr. D. K., advokátem, proti jinému zásahu veřejné moci - Finančního úřadu ve Vrchlabí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ze dne 27. 4. 2001 ústavní stížnost, která byla podána k poštovní přepravě téhož dne a doručena Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2001, v níž se stěžovatel K., a. s., domáhá toho, aby Ústavní soud přikázal Finančnímu úřadu ve Vrchlabí, aby: 1) vrátil přeplatek na dani z převodu nemovitostí vyměřené platebními výměry specifikovanými v ústavní stížnosti, 2) osvědčil neplatnost těchto platebních výměrů podle ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, 3) nepokračoval v zásazích do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v roce 2000 zjistil, že Finanční úřad ve Vrchlabí vyměřil stěžovateli v rozporu se zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, daň z převodu nemovitostí, neboť v době rozhodnutí byly převody bytů od této daně osvobozeny. Jestliže stěžovatel tuto daň zaplatil, pak vznikl přeplatek na dani, který však správce daně v souladu s §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nevrátil. V důsledku toho bylo v ústavní stížnosti specifikovanými rozhodnutími finančního úřadu zasaženo do jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel uvedl, že nevyužil řádných ani mimořádných opravných prostředků, neboť o neplatnosti těchto rozhodnutí se dozvěděl až v roce 2000, tj. kdy lhůty k jejich podání marně uplynuly. K tomu stěžovatel připojuje, že dle jeho názoru nelze tyto platební výměry za rozhodnutí vůbec považovat, neboť byly vydány v rozporu s §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a dále postrádají základní náležitosti uvedené v §32 odst. 2 písm. d) citovaného zákona. V důsledku toho není možné proti nim použít řádných nebo mimořádných opravných prostředků. Stěžovatel dne 30. 10. 2000 pro výše uvedené důvody podal žádost o vrácení přeplatku a dále dne 27. 11. 2000 žádost o ověření neplatnosti uvedených platebních výměrů, přičemž finanční úřad jeho žádostem nevyhověl s tím, že stěžovatel může v případně nesprávnosti nebo nezákonnosti vydaných rozhodnutí použít řádné nebo mimořádné opravné prostředky. Dle stěžovatele však v případě, že v rozhodnutí chybí nezbytná náležitost, nelze je vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt. Osvědčení o neplatnosti takového rozhodnutí má proto pouze deklaratorní charakter a nikoliv konstitutivní povahu, neboť zákonem vymezené případy vad rozhodnutí nejde zhojit ani napravit běžnými opravnými prostředky. Tím, že finanční úřad přeplatek nevrátil a neplatnost rozhodnutí pro důvody výše uvedené neosvědčil, se měl dopustit k porušení ústavně zaručených práv shora citovaných.
Soudce zpravodaj v první řadě posuzoval, zda není dán důvod odmítnutí ústavní stížnost podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Citované ustanovení kromě jiného stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj jej mimo ústní jednání odmítne. Přitom se za nepřípustný považuje rovněž návrh, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a kdy se tedy ochrany práv a svobod mohl a měl domáhat jiným zákonným způsobem.
V daném případě, což Ústavní soud zdůrazňuje, k eventuálnímu porušení práv stěžovatele došlo již v důsledku vydání rozhodnutí - platebních výměrů, jež jsou specifikovány v ústavní stížnosti. Proti nim stěžovatel měl a mohl využít řádných a mimořádných opravných prostředků, případně podat správní žalobu, což však neučinil. Je třeba si uvědomit, že řízení o ústavních stížnostech je řízením zcela mimořádným, jež vychází mj. ze zásady subsidiarity, tj. Ústavní soud může posoudit a rozhodnout věc pouze tehdy, kdy není či nebylo možno se ochrany práv domáhat jiným zákonným způsobem, přičemž tato zásada jednoznačně vyplývá z §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tento princip je doplňován principem právní jistoty ve smyslu §72 odst. 2 téhož zákona, který možnost zásahů Ústavního soudu do existujícího právního stavu omezuje z časového hlediska. S ohledem na výše uvedené zásady nelze připustit, aby ti, kteří nebyli schopni dostatečně střežit svá práva, na základě změňování příčiny s důsledkem obešli ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s odkazem na pozdější - údajně protiústavní - postup, který je ovšem v souladu s již pravomocnými a realizovanými rozhodnutími; jiný výklad by vedl ke zcela nepřípustné relativizaci lhůty uvedené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a tedy i k narušení principu právní jistoty.
Nelze ani akceptovat názor stěžovatele, že proti předmětným rozhodnutím, které označuje za paakty, nebylo možno podat žádné opravné prostředky. Důvody, pro které stěžovatel považuje tato rozhodnutí za nicotná, mohou spíše být příčinou jejich neplatnosti než nicotnosti, byť se tato otázka může v určitých případech z teoretického hlediska jevit spornou. Dle názoru Ústavního soudu není její vyřešení z pohledu ústavní stížnosti rozhodující, neboť stěžovatel se námitkou neplatnosti, příp. nicotnosti mohl bránit v rámci odvolacího řízení, příp. v řízení o správní žalobě; pokud jde o nicotné správní akty, teorie i praxe se totiž jednoznačně přiklonila k závěru, že musí být v zájmu efektivnosti dohledu nad zákonností a z důvodu účelnosti a ekvity umožněno napadat i takovéto "neexistující" akty, jako by šlo o akty pojmově zrušitelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2000, sp. zn IV. ÚS 547/99.; srov. také Občanský soudní řád - komentář, C. H. Beck, 4. vydání, str. 884 a násl.).
Z výše uvedených důvodů je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh, který je nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a který je soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona nucen odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 14. května 2001