ECLI:CZ:US:2001:2.US.272.2000
sp. zn. II. ÚS 272/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti K. S., zastoupeného JUDr. J. S., Ph.D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2000, sp. zn. 1 To 63/2000, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. Nt 4563/99, a o návrhu na zrušení části ustanovení trestního řádu, a to v §240 ve znění "v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání", §242 odst. 1 ve znění "neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele", §242 odst. 2 ve znění "jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny", §243 ve znění "je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů a jiných písemností", a §244 ve znění "rozhodnutí se vždy vyhlásí", mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, řádně zastoupený, podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem dne 28. 4. 2000. Napadá usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. Nt 4563/99, kterým mu byla prodloužena lhůta trvání vazby do 10. 3. 2000. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2000, sp. zn. 1 To 63/2000 (v návrhu mylně uvedeno 1 To 1063/2000), byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do uvedeného rozhodnutí soudu I. stupně. Stěžovatel tak vyčerpal všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky k ochraně jeho práva a ústavní stížnost je proto přípustná.
Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Ústavní soud zjistil, že navrhovatel je spolu s dalšími osobami (některé na svobodě, jiné ve výkonu vazby nebo trestu) trestně stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost majetkového charakteru, v rámci které také vznikla rozsáhlá škoda. Je obviněn z trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., kterého se měl dopustit jako spolupachatel (§9 odst. 2 tr. zák.) spolu s dalšími obviněnými. Trestní stíhání vůči navrhovateli je vedeno vazebně. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. Nt 4563/99, rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby uvalené na stěžovatele, a to do 10. 3. 2000. Přitom došel k závěru, že jsou dány důvody vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b) tr.ř. Rozhodl na návrh krajského státního zástupce v Ostravě, který svůj postup odůvodnil zjištěním, že trestní stíhání spoluobviněných stěžovatele (J. G., R. N. a P. S.) bylo rozšířeno o trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že někteří spoluobvinění jsou na svobodě, že je třeba vyslechnout větší počet osob jako svědky i poškozené, vyhotovit znalecké posudky z oboru kriminalistické techniky i stanovení cen movitých věcí. Krajský státní zástupce proto navrhl vazbu prodloužit do 6. 4. 2000. Soud vazbu navrhovatele prodloužil do 10. 3. 2000 s tím, že tato doba, s ohledem na již konané vyšetřování, se jeví jako dostatečná a vazební důvody spatřuje v reálné možnosti mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, a to zejména působením na dosud nevyslechnuté svědky, případně spoluobviněné, ve snaze je ovlivnit tak, aby konali v jeho prospěch. Poukázal (s odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1084/99) na to, že navrhovatel není vázán k místu bydliště, k osobám blízkým, ani k zaměstnání, a spolu s reálnou hrozbou vysokého trestu (při prokázání viny) má soud také důvodnou obavu, že na svobodě by se s poukazem na uvedené skutečnosti mohl trestnímu stíhání vyhýbat. O podané stížnosti navrhovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že ji stížností napadeným usnesením ze dne 21. 1. 2000, sp. zn. 1 T 63/2000, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, když shledal, že okresní soud nepochybil. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě poukázal na to, že v uvedených souvislostech je nutné vyslechnout další svědky (i ty, kteří se nedostavili, ač již byli předvoláni), jejichž jména jsou v usnesení konkrétně uvedena. Pokud jde o důvody vazby, odkázal na uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě s tím, že souhlasí s argumentací soudu I. stupně a na to také odkázal.
Obě rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že tímto způsobem oba soudy porušily jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jakož i porušení čl. 1 Ústavy ČR. V souvislosti s podaným návrhem požádal i o zrušení části druhé, oddílu osmého, hlavy patnácté tr.ř., jak bylo již uvedeno. Porušení shora citovaných práv vidí také v tom, že Krajský soud v Ostravě de facto nerespektoval právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 188/99, ze dne 4. 11. 1999, kterým Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 1 To 76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1999, sp. zn. Nt 3056/99, o jeho vzetí do vazby.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že soudy v napadených rozhodnutích nepostupovaly ve shodě s tr. ř. a neoznačily právě ony konkrétní skutečnosti, které by prodloužení vazby odůvodňovaly. Vytkl jim též, že se nezabývaly ani otázkou důvodnosti trestního stíhání, které je proti němu vedené. Ke koluznímu důvodu vazby uvedl, že soudy se spokojily prakticky s pouhou citací příslušného ustanovení tr. ř., popř. odůvodnění jejich rozhodnutí spočívá pouze na domněnkách a v konečném důsledku je tak vyloučena i možnost nabídnout písemný slib z hlediska §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Argumentaci soudů ve vztahu k důvodnosti útěkové vazby stěžovatel pokládá za účelovou a poukazuje na to, že je sice svobodný a bezdětný, je však jako odborník na výživu spojenou s fitness aktivitami vázán toliko na území Ostravska, kde jej majitelé jednotlivých zařízení znají. V této skutečnosti spatřuje výraznou vázanost k určitému místu s tím, že samotná hrozba vysokého trestu nemůže sama o sobě útěkovou vazbu odůvodnit, když k tomu musí přistoupit ještě další konkrétní skutečnost, kterou však již soud neshledává. Dále poukázal např. na povolání obchodních zástupců nebo řidičů, která rovněž nejsou připoutána k jednomu místu. Rovněž namítl (sub čl. II stížnosti), že vyšetřování jeho případu probíhá liknavě, a tak se zřetelně objevují průtahy. Poukázal konečně na to (čl. III stížnosti), že soudy rozhodovaly neveřejně a nemohl se tak k věci přímo vyjádřit, a proto také spolu s ústavní stížností spojil návrh na zrušení rubrikovaných ustanovení trestního řádu. V postupu soudů tak spatřuje porušení již citovaných ustanovení Listiny či Paktu.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska namítaného porušení ústavně chráněných práv dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Poukazuje přitom na skutková zjištění a právní názor, který v obdobné věci v případě stěžovatele vyslovil v usnesení, sp. zn. I. ÚS 95/2000, ze dne 25. 4. 2000 a dále rovněž ve věci pod sp. zn. III. ÚS 271/2000 ze dne 29. 6. 2000, v případě odmítnutí ústavní stížnosti spoluobviněného stěžovatele, tj. P. S. II. senát Ústavního soudu neshledal důvod, proč by se měl od tohoto názoru odchýlit. Vzal přitom v úvahu výklad aplikovaných ustanovení ve věci užitých právních předpisů, a to jak stěžovatelem, tak i rozhodujícími orgány veřejné moci. Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. II. senát Ústavního soudu takový zásah, obdobně jako ve výše uvedeném usnesení III. senát Ústavního soudu, neshledal.
K argumentaci ústavní stížnosti proto uvádí, že vazba je zajišťovacím institutem a nemá tak povahu trestu jako takového a nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku. Vzetí do vazby je vázáno právě na ony konkrétní skutečnosti vyjadřující důvodnou obavu z případných následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a) b) c), tr.ř. Úvaha o zmíněných konkrétních skutečnostech však zůstává vždy pouze úvahou, jinými slovy nelze s naprostou určitostí vždy přesně a jednoznačně určit důsledky takového rozhodnutí. Musí ovšem současně konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu rozumně a dostatečně vysvětlit a poukázat na ně. Třeba připomenout, že napadené usnesení koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (v dané věci s nálezem ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. 188/99). V daném případě obecné soudy, vycházejíce ze znalosti případu i stanovisek jak navrhovatele, tak i státního zástupce, uvedeným podmínkám dostály, a to právě v dané fázi trestního řízení vedeného proti navrhovateli. Lze souhlasit s tím, že se jedná o důvodné podezření z rozsáhlé trestné činnosti více obviněných, kteří jsou na sebe často z hlediska spolupachatelství vázáni, s ohledem na rozsah trestné činnosti jde o větší počet svědků, poškozených, a tedy zcela konkrétní prostor pro úvahu o reálné možnosti navrhovatele působit v rámci vyšetřování z hlediska §67 odst. 1 písm. b) tr.ř., zejména i s ohledem na to, že v případě navrhovatele se objevilo další důvodné podezření z další jeho trestné činnosti. S ohledem na tyto skutečnosti nelze konstatovat, že ve fázi řízení, které se týká předmětný návrh, by docházelo ke zbytečným průtahům v jeho vedení. Z hlediska ochrany lidských práv a základních svobod, které jako jediné Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí sleduje, pak nezjistil v tomto směru ono extrémní vybočení, které by odůvodňovalo jeho zásah a došel tak k závěru, že osobní svoboda stěžovatele byla omezena při respektování příslušných ustanovení tr.ř. Na námitky navrhovatele (před obecnými soudy uplatněné) bylo reagováno a vůči argumentaci soudů nelze mít v tomto směru výhrad. Při respektování příslušných procesních postupů nelze mít za to, že odlišný názor soudu (od názoru navrhovatele) na důvody i trvání vazby, založený na konkrétních skutečnostech odůvodňujících obavy z reálně představitelného jednání navrhovatele ve smyslu §67 odst. 1, písm. a), b) tr.ř., zakládá porušení i navrhovatelem namítaných základních lidských práv a svobod (naznačená úvaha nesmí být volná). Pro úplnost je třeba uvést, že dne 23. 5. 2000 byl stěžovatel usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 1 KZv 24/99-645, z vazby propuštěn.
S poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se odmítá, nemohl se již Ústavní soud zabývat spojeným návrhem na zrušení ustanovení části druhé, oddílu osmého, hlavy patnácté tr.ř. V daném případě jde o návrh akcesorický, který v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, která byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu