ECLI:CZ:US:2001:2.US.276.01
sp. zn. II. ÚS 276/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 110/2001, ze dne 2. 3. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 4. 5. 2001, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 5. 2001, stěžovatel J. H. napadá v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. Nt 759/2000. Citovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení vedeného u Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, které bylo zastaveno usnesením vyšetřovatele policie, ČVS: OVV 2375/97-CR, ze dne 7. 1. 1998, ve spojení s usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, sp. zn. 1 Zt 2950/97, ze dne 13. 2. 1998. Napadeným rozhodnutím mělo dle názoru stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl trestně stíhán pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v říjnu 1996 zaslal státní zástupkyni JUDr. O. P. korespondenční lístek s hrubými urážkami a pomluvami pro výkon jejího povolání a v listopadu 1996 opět jmenované zaslal korespondenční lístek s pomluvami a urážkami pro výkon její pravomoci jako státního zástupce. Trestní stíhání však bylo podle §172 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastaveno, neboť zákonem č. 253/1997 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 1998 stanoveno, že §156 odst. 3 trestního zákona se ruší a tedy zanikla trestnost daného činu s tím, že podle grafické expertízy bylo prokázáno, že oba korespondenční lísky napsal stěžovatel. Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím nesouhlasil, neboť se uvedeného jednání nedopustil, a tak podal proti němu stížnost, která však byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 zamítnuta, aniž by uvedené státní zastupitelství reagovalo na vlastní obsah stížnosti. Nevzalo přitom v úvahu, že vyšetřovatel v předmětném usnesení v podstatě vynáší "rozsudek o vině". Důvody pro zastavení trestního stíhání uvedené pod jednotlivými literami v §172 odst. 1 trestního řádu jsou řazeny nikoliv nahodile, ale podle důvodu pro obviněného nejpříznivějšího pod písm. a) po nejméně příznivý pod písm. f). Stěžovatel má právo se domáhat, aby trestní stíhání bylo zastaveno pro příznivější důvod, konkr. pro důvod uvedený pod §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel přitom odkazuje na judikát R 29/89 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek).
Stěžovatel dále uvádí, že obvinění bylo založeno na odborném vyjádření ze dne 29. 7. 1997, č.j. PSP-5538/OKTE-Ex-Gr-97, odboru kriminalistické techniky a expertiz kriminální služby Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, že stěžovatel je pisatelem shora uvedených korespondenčních lístků. Z pozdějších znaleckých posudků - PhDr. J. V. ze dne 4. 11. 1998 a PhDr. V. M. ze dne 4. 7. 1999 vyplynulo, že stěžovatel tímto pisatelem nebyl. Z tohoto důvodu podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na povolení obnovy řízení, ve kterém rovněž poukázal na judikát R 23/69 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek) a z něhož dovozoval, že závěry v něm uvedené platí i pro přípravné řízení. Obvodní soud jeho návrh zamítl s tím, že nejsou splněny podmínky obnovy řízení podle §278 odst. 3 trestního řádu, a toto rozhodnutí potvrdil i Městský soud v Praze. Stěžovatel má za to, že názor uvedených soudů je nesprávný, neboť předmětné ustanovení je třeba vykládat s ohledem na základní lidská práva a historický vývoj a nelze používat výklad zužující a čistě jazykový. Dle názoru stěžovatele mohla být obnova řízení povolena, aniž by byla v rozporu s kogentními ustanoveními trestního řádu.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů ohledně výkladu §278 odst. 3 trestního řádu, kterým stanovuje podmínky obnovy v případě, že řízení skončilo pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání. Z citovaného ustanovení vyplývá, že obnova je přípustná, pouze když by nové skutečnosti nebo důkazy mohly vést k závěru, že důvody k zastavení tu nebyly a že je na místě proti obviněnému podat obžalobu. Pokud jsou zákonem stanovené podmínky splněny, je soud oprávněn a povinen obnovu řízení povolit za předpokladu, že není vyloučena dle §279 trestního řádu. Po posouzení citovaného ustanovení dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky §278 odst. 3 trestního řádu naplněny nebyly, neboť v případě citovaného ustanovení jde o důvody obnovy výlučně v neprospěch obviněného (shodně také: Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F., Trestní řád - komentář, 3. vydání, C. H. Beck, str. 1502). Obecné soudy tedy postupovaly správně, když návrh na obnovu řízení podle §283 písm. b) trestního řádu zamítly. Pokud stěžovatel poukazuje na judikát R 23/69, je třeba nejprve uvést, že Ústavní soud neposuzuje, resp. neporovnává z obecného pohledu judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá toliko otázky event. porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá. Kromě toho se uvedený judikát se vztahuje na §278 odst. 1 trestního řádu, který se týká případů obnovy, jestliže řízení skončilo rozhodnutím ve věci (rozsudkem), přičemž toto ustanovení je zcela jinak koncipováno než předmětný §278 odst. 3 trestního řádu. Nelze tedy dovodit, že by se uváděný judikát vztahoval i na přípravné řízení, jak tvrdí stěžovatel. Trestní řád naopak diferencuje mezi jednotlivými případy skončení trestního řízení, přičemž obnovu řízení ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného připouští pouze v případě event. závažnějšího zásahu do jeho práv, tj. v případě, kdy bylo soudem rozhodováno ve věci samé.
Pokud jde o další námitky uvedené v ústavní stížnosti, tyto se týkají nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k vedení a následnému zastavení trestního stíhání; Ústavnímu soudu se jimi nepřísluší zabývat, neboť se netýkají podstaty věci a kromě toho měl stěžovatel možnost tyto uplatnit v případné ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proti usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, sp. zn. 1 Zt 2950/97, ze dne 13. 2. 1998.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 12. června 2001