ECLI:CZ:US:2001:2.US.284.2000
sp. zn. II. ÚS 284/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 9 To 648/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 30 T 54/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 9. 5. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 9 To 648/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 30 T 54/99.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. 30 T 54/99, byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému Ing. K. R. způsobenou škodu. Odvolací soud pak odvolání stěžovatele usnesením ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 9 To 648/99, zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obou obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a obě napadená rozhodnutí jsou v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to především tím, že se neměl možnost vyjádřit k jednotlivým důkazům listinné povahy, soud I. stupně se ve svém rozhodnutí opřel o důkazy, které předepsaným způsobem a v příslušné procesní formě neprovedl.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření a spis, sp. zn. 30 T 54/99, Obvodního soudu pro Prahu 5 a vyjádření vedlejšího účastníka řízení, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 6. 2000 uvedl, že nepovažuje za účelné nad rámec odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se k obsahu podané ústavní stížnosti vyjadřovat.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 6. 2000 uvedl, že se plně odvolává na obsah spisu a napadená rozhodnutí.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejší účastník řízení, se sdělením ze dne 8. 11. 2000 vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení. Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal v souladu s §254 trestního řádu. Stěžovatel tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly.
Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je Ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 Ústavy ČR, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu