ECLI:CZ:US:2001:2.US.290.99
sp. zn. II. ÚS 290/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupeného, JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 6 To 294/99, rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 1 T 167/98, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 6 To 5/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. 1 T 167/98, byl stěžovatel - obžalovaný - zproštěn obžaloby pro spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 6 To 5/99, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu, podle §259 odst. 1 trestního řádu mu byla věc vrácena, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle §262 trestního řádu bylo odvolacím soudem nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 1 T 167/98, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání uvedených trestných činů, když následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. 6 To 294/99, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen jen co do výroku o trestu a při splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu a za použití §35 odst. 1 trestního zákona byl stěžovatel odsouzen podle §247 odst. 3 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že byl odňat svému zákonnému soudci, a to rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který podle §262 trestního řádu nařídil soudu prvního stupně, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, což jak uvedl stěžovatel, bylo odůvodněno odlišným hodnocením důkazů a odlišným právním závěrem odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Jakkoliv je postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu výjimečný, jeví se Ústavnímu soudu v konkrétním posuzovaném případu jako nedůvodné, aby využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, zejména ne za situace, kdy stěžovatel pouhým obecným tvrzením bez bližšího zdůvodnění napadá rozhodnutí krajského soudu. Z ústavně právního pohledu nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelem není v ústavní stížnosti ani v nejmenším namítána celková spravedlivost proběhlého trestního řízení ani správnost konečného soudního rozhodnutí. Nelze pak tedy ani přisvědčit tvrzení stěžovatele, že krajským soudem byly soudu prvního stupně dávány pokyny k výslednému hodnocení důkazů, ostatně takovými pokyny by ani soud prvního stupně být vázán nemohl. Je-li krajským soudem soudu prvního stupně vytýkáno porušení §2 odst. 6 trestního řádu, pak je zřejmé, že došlo v řízení před okresním soudem k porušení zásady volného hodnocení důkazů, tedy k situaci, kdy soudem prvního stupně nebyly naplněny podmínky ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu odpovídajícího, způsobu hodnocení důkazů, tedy nedošlo k tomu, že by soud prvního stupně důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nadto z ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu nelze vyčíst byť sebemenší náznak pokynu okresnímu soudu k výslednému hodnocení skutkových zjištění či příslušných právních závěrů. Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případu došlo k porušení stěžovatelem uváděných ústavně zaručených základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný, v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 6. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu