ECLI:CZ:US:2001:2.US.295.01
sp. zn. II. ÚS 295/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. A. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2000, č.j. 30 Ca 123/2000-30, ve spojení s rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, č. 165 ze dne 16. 3. 2000, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a ředitele Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2000, č.j. 30 Ca 123/2000-30, v té části výroku, kterým se zamítá jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, č. 165 ze dne 16. 3. 2000. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Městského ředitelství v Plzni č. 2/2000 ze dne 13. 1. 2000, kterým byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Ve své ústavní stížnosti tvrdí, že tímto rozhodnutím došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje proto zrušení rubrikovaného rozsudku.
Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Z vyžádaného spisového materiálu obou policejních ředitelství a krajského soudu vyplývá, že stěžovatel měl kolem 17.15 h dne 22. 11. 1999 pod vlivem alkoholu způsobit dopravní nehodu. Dále se měl v 17.55 h téhož dne odmítnout podrobit dechové zkoušce, odběru krve a měl klást silný odpor a pokusit se o útěk. Tím byla podle policejního orgánu splněna podmínka podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky - porušení služební přísahy, zvlášť závažným způsobem a ve spojení s §108 odst. 2 téhož zákona byl propuštěn ze služebního poměru. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou. Krajský soud v ústním jednání zrušil rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, č. 52, kterým mu byl uložen kázeňský trest za přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť nebyl spolehlivě a úplně zjištěn stav věci. Rozhodnutí č. 165 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru však ponechal a žalobu proti němu zamítl.
Stěžovatel spatřuje porušení výše uvedených základních práv v tom, že žalobou napadl rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, které nebylo podepsáno služebním funkcionářem, nýbrž jiným příslušníkem, aniž to bylo na rozhodnutí vyznačeno a v průběhu řízení nebylo doloženo jeho oprávnění takové rozhodnutí vydat. Tím měl být porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny měla být porušena tím, že v části I. výroku rozsudku soud žalobě proti rozhodnutí č. 52 vyhověl, kdežto ve II. části ji proti rozhodnutí č. 165 zamítl, ačkoli bylo stěžovateli kladeno za vinu stejné jednání. Stěžovatel tak měl porušit služební přísahu jednáním, které do dnešního dne nebylo kvalifikováno jako přestupek. Pokud však soud hodnotil pouze jednání, které jako přestupek kvalifikováno nebylo a konstatuje, že dostačuje k naplnění skutkové podstaty §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., dopouští se nového hodnocení věci, což mu podle §250i odst. 1 o.s.ř. nepřísluší. Tím rovněž porušil princip presumpce neviny.
Porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že spolu se žalobou byly předloženy pouze spisy Ředitelství PČR Plzeň-město, nikoli kopie spisu DI PČR Plzeň, který je obsahově odlišný, když je v něm mimo jiné založena záruka 25 příslušníků Obvodního oddělení PČR Plzeň-střed, která se v originále nenachází. Rovněž protokoly o nehodě jsou v obou spisech odlišné. Manipulacemi se spisy byl zkrácen na svých právech účastníka a nebyl v rovném postavení před soudem.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vedlejší účastník plně odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Za Krajský soud v Plzni se vyjádřila předseda senátu JUDr. V. R., který poukázal na odůvodnění soudního rozhodnutí, ve kterém je vyloženo jakými úvahami byl soud veden. Poukázal na to, že se vypořádal v odůvodnění rozhodnutí s námitkou podpisu neoprávněnou osobou. Zásada presumpce neviny nebyla v řízení porušena, stejně tak byl odůvodněno, proč byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí č. 165. Rovněž tak nebylo porušeno právo stěžovatele nevypovídat. Chybějící občanská záruka nemohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí a stejně tak tvrzený zcela nepatrně odlišný časový údaj v protokolu o dopravní nehodě. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel vznáší námitky k právním závěrům obecného soudu, které se týkají výkladu obyčejných zákonů jako je v daném případě zákon č. 186/1992 Sb. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší a proto se zaměřil pouze na výtky ústavněprávního charakteru. Konstatuje, že v otázce podpisu neshledal porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Tato ustanovení jsou sama o sobě pouze obecným vymezením kompetence státních orgánů, které mohou státní moc vykonávat "jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví," a tím současně konkretizací principu právního státu z čl. 1 Ústavy ČR. V Listině není obsažen pouze katalog základních práv a svobod, nýbrž i další ustanovení, "týkající se" základních práv a svobod (srov. analogicky čl. 10 Ústavy ČR). V daném případě by výklad čl. 2 odst. 2 Listiny jako základního práva, tj. jako ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva, znamenal, že jakékoli vybočení státního orgánu ze zákonných mezí daných jeho rozhodnutím a postupu, který k němu vede, by zakládalo možnost domáhat se jeho zrušení cestou ústavní stížnosti. To by však nebylo v souladu s ústavním vymezením funkce Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR by to bylo možné jen ve spojení se zásahem do ústavně zaručeného práva. Výklad obyčejného zákona z hlediska kompetence k podpisu soud přiléhavě vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí a Ústavní soud by se jím z výše vyložených důvodů mohl zabývat jen v případě extrémního rozporu mezi skutkovým a právním stavem a vyvozenými závěry. Tak tomu ale v tomto případě není.
Pokud jde o ustanovení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, která měla být porušena tím, že v části I. výroku rozsudku soud žalobě proti rozhodnutí č. 52 vyhověl, kdežto ve II. části ji proti rozhodnutí č. 165 zamítl, ačkoli bylo stěžovateli kladeno za vinu stejné jednání, je nutno uvést, že rozhodnutí č. 165 bylo založeno na tom, jak se stěžovatel choval k hlídce Policie ČR při kontrole a v dalším časovém sledu. Z vyžádaného správního spisu, č.j. 115/2000 S-2006, Policie ČR, Správy Západočeského kraje, však vyplývá, že důvodem rozhodnutí byl "zejména" charakter jednání stěžovatele při provádění služebního zákroku vůči němu. Nebylo proto rozhodující, zda skutečně a za jakých okolností k dopravnímu přestupku došlo, neboť ani stav věci, kdyby se stěžovatel dopravního přestupku nedopustil, neodůvodňoval jemu vytýkané následné chování. Proto není na místě výtka porušení §250i odst. 1 o.s.ř. Je opět věcí služebního orgánu, jaké důsledky z takového jednání dovodí, pokud se opírají o ustanovení zákona. Zákonnost postupu služebního orgánu však hodnotil již obecný soud v rámci své kompetence podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a porušení ústavních principů v tomto směru Ústavní soud neshledal. To se týká i porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 1 Listiny, neboť zásady správního uvážení z hlediska přijetí občanské záruky nebyly služebním funkcionářem porušeny a nebylo věcí soudu, aby toto uvážení přezkoumával z hlediska obsahu rozhodnutí č. 165.
Závěry, které obecný soud vyvodil z hlediska zákonnosti rozhodnutí č. 165 ředitele Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana je výlučně v působnosti Ústavního soudu. Soudní řízení proběhlo při šetření těchto pravidel, na výslovnou žádost stěžovatele bylo ústní a tento měl v řízení zaručena všechna ústavní práva. To, že stěžovatel v řízení uspěl pouze částečně ve vztahu k rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy Západočeského kraje, č. 52, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu